Dosažení jakéhokoliv cíle s sebou vždy nese i zahájení příprav na další překážky. Vše podobné prožila Marcela Labanová Annenková (na snímku), pro níž se po uběhnutí šestidenního pouštního maratonu svět určitě život nezastavil.

Naopak zanedlouho nabral dosti nečekaný směr, který vyvrcholil narozením dvou dětí. I v rámci své další životní cesty musela překonávat řadu obtíží, při jejichž zdolávání byly pro tuto ženu vytrvalost, sportovní duch i nezdolný optimismus opravdu více než dobrými pomocníky. Mimo jiné bojovala s problematickým vývojem svého malého syna, což ji ve finále otevřelo nový svět nutriční terapie. Díky čemu se jí vše podařilo zdárně překonat? A jak se snaží ona sama pomáhat jiným? Nejen o tom je druhá část našeho obsáhlého rozhovoru, která plynule navazuje na první díl z minulého čísla.

* Co vám účast na Marathon des Sables dala do dalšího života?

„Když člověk dokáže překonat bolest a všechny ty věci, které se tam děly, tak zjistí, že dokáže snad úplně všechno… (smích) Přesněji řečeno: pochopila jsem, že v sobě máme obrovskou sílu, o níž v běžném životě nemáme ani tušení. Nevíme, co vše jsme schopni dokázat. Rázem se žije o něco snadněji, více si věříte, že zvládnete věci, které jsou závislé pouze na vás. Samozřejmě, že jsou situace, které nejste schopni ovlivnit, ale to už je o něčem jiném...“

* Předpokládám, že jste na běh dosud nezanevřela.

„Jasně, běhám pořád. V okolí Vojtěchova jsou k tomu úžasné podmínky. Ale už dávno neběhám takové objemy, obvykle ne víc jak deset kilometrů. Jde mi teď o to, abych zůstala zdravá a k pohybu přivedla i své děti. Stalo se to součástí našeho zdravého životního stylu a slouží to i pro naši rodinnou pohodu. Navíc se přiznám, že přes zimu často raději cvičím doma…“

* Řada dětí se nyní málo pohybuje kvůli tomu, že přestaly chodit do různých sportovních kroužků. Ale běh či jízda na kole jsou pro ně stále dostupné. Co potřebují k tomu, aby o ně měly samy zájem?

„Co rodina, to jiný přístup. Za sebe mohu říct, že jsem člověk, který si bez pohybu svůj život nedokáže představit. Pohyb nás všechny nabíjí, rozvíjí a pomáhá nám vyčistit si hlavu. Myslím, že tohle je přirozené pro všechny, zejména pak pro děti. Pokud ty sedí celé dny u počítače při on-line výuce, nelze se divit, že na ně může padnout určitá tíseň a že se jim pak už nic nechce a nemají ani chuť jít ven. My jsme se naše děti snažili vést k pohybu už před covidem, stále jim jdeme příkladem, neděláme to však tak, že za každou cenu musí uběhnout či ujet nějaký počet kilometrů. Jen tak to pro ně může být zábava. Zatím je to tak, že ne vždy se jim chce, ale vždy když skončí, tak jsou šťastné. Jestli je to pro ně samotné ovšem to pravé ořechové, na to si budou muset časem přijít samy.“