Se zajímavými lidmi, kteří mají stejně zajímavé koníčky, záliby či povolání, se setkávám moc ráda. Jejich životní příběhy jsou neotřelé, fascinující a nenapodobitelné. Jeden takový píše i Michal Páleníček. Dobrodruh, cestovatel, zahradník, autoopravář, stolní tenista, experimentátor, chovatel slepic a v neposlední řadě optimista, z něhož sálá pozitivita a dobrá nálada. V roce 2024 jsme se setkali náhodně při jeho odjezdu na první dalekou cestu, na niž se s přáteli vypravil. Startoval totiž Gumbalkan neboli Dakar pro chudáky absolvovaný s jeho srdeční záležitostí – vozem Škoda Felicia. Od té doby jeho cesty sleduji, stejně jako videa o nich či o opravách, jež na babce feldě dělá. A fandím mu. A myslím, že vy budete také.
* Jak vás napadla účast na Gumbalkanu?
„To se protnuly dva zájmy s náhodou. Mým velkým koníčkem je vandrování a také sledování dálkových rally v čele se slavným Rallye Dakar. V rádiu v koupelně jsem poslouchal nějaký rozhovor, kde byla zmínka o Gumbalkanu a o ‚Dakaru pro chudáky‘. Deset dní v autě s navigací a na polních cestách, navíc možnost nového poznání. Paráda. Vyzkoušeli jsme si tedy Gumbalkan a další rok už jsme si naplánovali vlastní cestu po Rumunsku s vlastním rozvržením zájmových bodů. Stala se z toho naše vlastní expedice do jihovýchodní Evropy.“
* Co je to vlastně Gumbalkan?
„Jde o přes 3 tisíce kilometrů dlouhou cestu z České republiky do Rumunska. V pravidlech Gumbalknu je napsáno, že vozy s náhonem 4 × 4 a OFFroady si berou pouze srabi. Je to samozřejmě nadnesené, ale obecně se dá říct, že čím větší ‚šunkou‘ jedete, tím jste větší frajer. Kupní cena auta, se kterým se můžete na cestu vydat, nesmí přesáhnout 25 tisíc. Nebo může, ale auto musí být víc než 33 let staré.“
* Proč jste se rozhodl právě pro felicii?
„Nejel bych v ničem jiném než ve škodovce, to byl nejzákladnější požadavek. Navíc jsem nutně potřeboval jednoduché červené auto, prosté od veškeré elektroniky. Fabii doma mám, takže felda byla nejlogičtějším doplněním naší rodinné flotily.
Felicie jsou stále ještě dostupná auta za dobrý peníz, a protože moji rodiče skočili z emkové stopětky rovnou do felicie, úplně mě minul fenomén favorit.“
* Co jste před cestou řešili?
„Museli jsme vyřešit místo pro náhradní díly pro auto, rezervní kola, všechno nářadí, užitkovou vodu, vodu na vaření, ale i pro malý kanystr s benzínem. Tohle všechno jsme vezli na zahrádce. Uvnitř auta byla lednice, jídlo a pití a další osobní věci ostatních kluků i malá skládací sprcha.
Autu se zvedla světlá výška, musel se nainstalovat spínač pro manuální spuštění ventilátoru chladiče, přidal se další pár světel, nainstaloval se šusplech pod motor a rozpěrná tyč do motorového prostoru. Tohle jsou jediné netovární úpravy, jinak je to normální sériová felda. Ale protože to bylo auto v předposledním tažení, když jsem ho kupoval, dělal jsem takovou menší generálku. Většinu věcí jsem zvládl sám vybavený nadšením a základním nářadím, ale složitější úkony jsem musel řešit s kamarády, kteří tomu opravdu rozumí.“
* Nejel jste sám, jak jste si vybíral spolujezdce?
„Posádka pro feldu byla jasná, protože společně s Lukášem a Honzou chodíme na vandry, tak jsme si chtěli společně užít i vandrování v autě. Ve druhém voze naší expedice značky Volvo jeli Pavel a Lenka, které jsem poznal přes Lukáše. Byli to jeho kamarádi, dnes se přátelíme všichni a plánujeme další expedice do budoucna.“
* Odkud kam se jelo?
„V tomhle případě je vlastně cesta cíl. Gumbalkan nás vedl v roce 2024 z Beskyd na Slovensko, do Polska a přes Maďarsko do Rumunska. Bylo to ale hrozně hektické, takže pro naši vlastní expedici v roce 2025 jsme si složili trasu pouze po Rumunsku. Naše cesta nás samozřejmě vedla přes Slovensko a Maďarsko, ale vše podstatné se odehrávalo právě v Rumunsku. Podle původního plánu jsme měli končit v Srbsku, v české vesnici Češko Selo, ale z různých důvodů, a to také technických, jsme se tam nakonec nedostali. Jaká byla naše cesta, to je možné zhlédnout na YouTube pod názvem AUTOTREMP 2025.“
* Co bylo na cestách nejtěžší?
„Když se podívám zpět, musím přiznat, že jsme v roce 2025 opravdu hodně pokoušeli štěstí a pouštěli se do velkého riskování. Zapadávali jsme, snažili se prodrat téměř nesjízdnými cestami, ale nakonec nejtěžší zcela jistě bylo, když se na Volvu ohnulo zadní rameno a nezbývalo než si přiznat, že se naše cesty k závěru rozdělí a nedosáhneme domova společně. Když se banda rozděluje, srdíčko to cítí.“
* Jaké jste řešili problémy?
„Dvojí. Technické na autech, kdy například felda nestíhala chladit a my si ve čtyřicetistupňových vedrech ještě topili do kabiny, na Volvu zřejmě chybně ukazoval palivoměr, problémy byly s neprůjezdností cest. Stávalo se, že jsme si vybrali stezku, kterou prostě projet nešlo, a museli jsme se vracet zpátky. Ale co vracet, hlavně se snažit otočit ta auta v místech, kde to bylo opravdu složité. Do kopců jsme tlačili, z kopců se zahřívaly brzdy, že jsme museli čekat, až vychladnou, a pak pokračovat. Volvo mělo dvě rezervní kola, obě spotřebovalo, felda přesně tak, ale navíc byla hodně stará, takže jsme se cestou domů chovali velmi opatrně. O vodu, jídlo, benzín a nocleh nikdy nouze nebyla, takže jsme mohli myslet jen na dobrodružství.“
* A jak to felda zvládla?
„Když si uvědomím, že ta malá škodovka vezla tři dospělé chlapy, byla plně naložená a my ji tahali po kopcích a horských cestách, absolutně fantasticky. Ano, nestíhala chladit a museli jsme často tlačit, ale vždyť ona byla postavená pro jízdu na silnici a pro ježdění pro rohlíky do obchodu, po mechanické stránce je to nezmar. V roce 2025 jsme ujeli 3157 kilometrů a spotřebu jsem nepočítal. Natankovali jsme za těch 10 dní skoro 300 litrů benzínu a utratili za něj přes 11 tisíc. Bylo to o tisíc kilometrů méně než v roce 2024, ale dobrodružnějších, akčnějších a nádherných.“
* Kde jste s sní od té doby ještě byl?
„S feldou jsem odjel v roce 2025 ještě Jarní jízdu, to je dvanáctihodinový navigační závod po České republice, kde vyhrává posádka, která projede nejvíce kontrolních bodů a splní nejvíce úkolů. Tohle jsem si střihl se synkem a byla to skutečně zábava. Letos se chystáme znovu. Jak vypadá tato výzva se můžete také podívat na youtubovém kanále pod názvem Jarní jízda 2025.“
* Chystáte se někam letos?
„V roce 2026 opět podniknu Jarní jízdu, ale pro letošek vynechám expedici. Musím se postarat o věci doma, pak taky poshánět groše a pořádně feldu pohýčkat. Hodně jsme ji použili a musí se dát do pořádku. Teď na to přišel správný čas. Nejvíce mě teď bolí koroze na karoserii, vyvařovat a opravovat ji sám neumím. Vyměnit blatníky zvládnu, ale prahy a další díly vyvařit nedokážu. Na to se musí sehnat peníze a kamarádi. Kamaráda na to už jsem ukecal, ale až potom, co jsem mu řekl, že mi nejde o krásu, ale funkčnost a STK a že si to nalakuji sám.“
* Na své cesty potřebujete samozřejmě finance. Jak vás napadlo vydělávat si svým produktem, vypěstovanými chilli papričkami?
„Před odjezdem na Gumbalkan nám nějaký šmejd ukradl katalyzátor, tak jsem s myšlenkou sponzoringu nového katalyzátoru rozprodával svoje sazenice chilli papriček. A nebyl to tehdy vůbec špatný nápad. Dnes cíleně pěstuji sazenice pro podporu feldy a výtěžek vracím do auta. Prodával jsem také chilli mash a vlastní konopnou mast. Chilli mash pro mě dělala kamarádka, ale nakonec se naše pracovní cesty rozdělily, a i když jsem se pokoušel mash vyrobit potom sám a padly na to úplně všechny vypěstované chilli papričky, nedokázal jsem to. Konopnou mast zvládám bravurně. V práci rozprodávám sazenice rajčat a paprik a vůbec se snažím, aby felda nezatěžovala rodinný rozpočet. Jak to jde, sháním finance. A když nejsou, zkrátka nikam jet nemůžu.“
* Bez koho byste takové cesty nemohl realizovat?
„Nechci, aby to vypadalo jako vyhýbavá odpověď, ale skutečnou pravdou je, že na takovéto punkcesty nemůžete jet s někým, kdo na většinu bláznivých nápadů řekne ‚ne‘, kdo se bojí, kdo uvažuje přehnaně opatrně, kdo má svůj komfort a nenastaví se na dobrodružství. Zapadnout doma za humny s feldou je největší ostuda, ale zapadnout na expedici v Rumunsku je zážitek k vyprávění. Takhle se musí přemýšlet. Ale víte co? Kdo chce takovou cestu podniknout, ten ji zvládne, protože začíná s tím ‚já chci‘. Nikdo se jen neveze, je to společná cesta za obzor.“
* A jsme u těch, kdo vám s cestami pomáhají. Chcete jim poděkovat?
„Obrovské díky patří každému, kdo je ochotný podpořit feldu. A tito všichni jsou napsaní na autě. I ta maminka, která nechtěla být napsaná na blatníku, tak je pod zadním světlem. Někdo má něco, co nepotřebuje, tak mě to nechá zpeněžit, nebo daruje použitelný díl na auto, jsou to malé užitečné radosti.
Moc děkuji Aleši Vičarovi, který mně nikdy neřekl ne. Mohl jsem s ním auto opravovat a učit se. I proto je na feldě kontakt na něj a jeho práci, kterou bravurně zvládá. Velké díky Pavlu Krchňákovi, majiteli Volva, který nám hodně pomáhal s feldou v jejích začátcích, ale i kdykoli potom. Děkuji Michalu Krajíčkovi ze Suchdola, který mně vyměnil spojku a taky mu můžu říct, když potřebuji pomoct, Tomáši Holíkovi za samolepku #feldadobrodruh a další, Miladě Sokolové z prostějovského magistrátu za výrobu a věnování samolepky PROSTĚJOV, o kterou jsem moc stál a dnes si ji dokonce můžete koupit v informačním centru, Václavu Leskovcovi z Brodku u Konice za svaření zahrádky a pomoc s řešením uchycení rezervních kol na ní.
Vděčné poděkování patří všem, kteří příběh feldy dobrodruha představili. Protože určitě existují další podobní nadšenci, kteří něco takového nosí v hlavě, ale nevědí, stejně jako já kdysi, kde začít. Nejsem první, nebudu poslední, nic zvláštního jsem nedokázal, ale tyhle příběhy může zažít každý, aniž by musel létat do Saudské Arábie.“
Kdo je Michal Páleníček?
OBOR: CESTOVATEL
• narodil se 17. října 1988 a s rodinou žije v Brodku u Konice
• je vyučený účetní odměněný úplným středním odborným vzděláním s maturitním vysvědčením na Obchodní akademii Prostějov, pracuje jako úředník státní správy
• je ženatý a s manželkou Evou má synka Honzu a dcerku Aničku
• největší zájmy jsou stolní tenis, pěstování zeleniny, vandrování/čundrování a projekt #feldadobrodruh. Zajímá se o historii a sleduje dálková rally, tedy rally raidy.
Zajímavost: S přáteli chodí celoročně na víkendové vandry, poznávají nová místa, seznamují se s novými lidmi a spí pod širákem.
