Sedmatřicetiletý Lukáš Vykydal (na snímku) z Vrahovic pustil Večerník do svého království. Železničářského. Šikovný modelář lepí papírové napodobeniny drážních vozidel, především lokomotiv, a to v hodně neobvykle velkém měřítku 1:25. Svým modelům parních, motorových a elektrických lokomotiv se navíc snaží vdechnout život tak, aby co nejvíce odpovídaly realitě. A sklízí tím úspěchy nejen ve svém okolí, ale i na výstavách po celé republice i na Slovensku. Jak přiznal, v jeho rodině byla a stále je spousta železničářů, takže inspiraci dlouho hledat nemusel. Navíc sám sebe považuje za „blázna“, který dlouhé hodiny sedí na nádraží a pozoruje i fotografuje vlaky. Jeho modely jsou pak naprosto dokonalé.

 

 

* Kdy vás „chytilo“ modelářství? Bylo to už v dětství?

„Ano, s lepením modelů jsem začal už jako malý kluk. Nejdřív to bylo tak, že jsem sledoval své kamarády, jak lepí letadélka, tanky nebo lodě. Tak jsem si prostě řekl, že nesmím zůstat stranou a chtěl jsem také něco lepit. Táta mi tenkrát koupil můj vůbec první model letadla, byla to stíhačka F15. Tím to všechno u mě začalo. Letadlo jsem slepil a pověsil si ho na strop. Následovala tenkrát spousta dalších letadel v poměru 1:72, a jak si moji vrstevníci a ti starší určitě vzpomenou, modely tenkrát vyráběly Kovozávody Prostějov. Byly to Migy, Albatrosy, Avie a další letadélka. S nimi jsem začínal.“

* Brzy však také skončil. Čím to, že jste se začal věnovat železnici?

„U nás v rodině byla spousta nádražáků. Takže do svých asi šestnácti let jsem lepil letadla, ale to mi nešlo tak, jak by to správně mělo vypadat. Lepení letadélek nebyla moje srdcovka, přiznávám. V tu dobu jsem ale skoro každý den chodil na olomoucké nádraží a vydržel jsem tam tři nebo i čtyři hodiny sedět a pozorovat vlaky. Pak jsem zjistil, že se prodávají plastikové modely lokomotiv. A bylo vymalováno! Nejdříve jsem se tedy pustil do lepení plastikových lokomotiv v poměru 1:87 a po letech jsem začal sestavovat papírové modely v poměru 1:25. To dělám dodnes.“

* Kolik modelů drážních vozidel teď vlastně máte?

„Těch plastikových pětatřicet a papírových dvacet.

* Papírové modely tvoříte v hodně velkém měřítku. Proč jste se rozhodl právě pro něj?

„Protože jsem chtěl být jedinečný a odlišovat se od jiných lidí, tedy kolegů modelářů. Všichni ostatní lepí rovněž papírové modely lokomotiv, ale z mých známých nikdo v měřítku 1:25. Alespoň takový pocit jsem získal z desítek výstav po republice i Slovensku.“

* Používáte k lepení modelů nějaký speciální papír?

„Jak se to vezme. Jak jsou v obchodech palety s mlékem, tak mezi nimi jsou takové papírové proložky. Ty si odebírám, obchodníci mi je schovávají. Jde o tvrdý podkladový papír, který používám pro své modely.“

* To musí být ale hodně titěrná práce, jak vám trvá dlouho, než model slepíte?

„To se odvíjí podle náročnosti, od týdne až po rok. Někdy i déle. Například parní lokomotivu jsem stavěl rok a půl. Ale ta nebyla nejnáročnější na práci. Tím byl moždíř Karl Gerät s převozními vagony, který byl ve výzbroji německé armády. Tato souprava má pásy s 250 díly, přitom každý článek pásu má dvacet dílků. Tak to byla opravdu fuška! A k tomu ještě pět a půl tisíce nýtů. A já vždycky dbal na to, aby mé modely byly vybaveny i veškerými detaily jako originál.“

* Právě jste mi vzal z úst další otázku. Tedy jak moc chodíte do těch detailů?

„Prostě tak, abych se co nejvíce přiblížil realitě. Když si vezmete například motorák ‚osmsetpadesátku‘, který dlouhá desetiletí jezdil také mezi Prostějovem a Olomoucí, tak na tom jsem se vyřádil na detailech opravdu hodně. Víte, právě s tímto motorákem jezdil můj strýc Josef, po kterém jsem model také na jeho památku pojmenoval. Tento model v měřítku 1:25 nemá nikdo jiný v republice. A když si někdo můj model prohlédne, najednou si vzpomene, že tímto vlakem jako dítě jezdil každý den.  A o to mi také jde, vzbudit v lidech emoce a vyvolávat v nich vzpomínky jak na zaměstnání, tak dětství. A to je pro mě ta největší odměna.“

* Určitě velice zajímavé je, že všechny vaše modely jsou funkční, je to tak? 

„Ano, většina modelů je napájena powerbankami. Teď jsem částečně přešel na malé třívoltové baterie. Na výstavách tedy moje modely svítí, jedna lokomotiva má zvuk, takže dokonce houká a má vtipné nádražní hlášení. Postavil jsem funkční železniční přejezd se závorou i výstražníky. A z vagonu vychází kouř. Jak jsem řekl, při své práci chci být jedinečný a nechci, aby šlo čistě jen o papírový model. Samozřejmostí je pak nabarvení a patina modelu, čímž lokomotiva vypadá daleko reálněji.“

* Zmínil jste se o výstavách. Kolik jste jich už absolvoval?

„Už jich bude okolo třiceti a na některých jsem se umístil v první trojici. Nejezdím na výstavy kvůli vítězství, ale abych lidem tyto modely ukázal a potěšil je. Jejich zájem, uznání a úsměvy jsou pro mě daleko větší odměnou než diplom či medaile. Účastním se hlavně moravských výstav, ale jezdím rád i na Ostravsko nebo Slovensko. Hlavní je se potkávat s kamarády modeláři a diskutovat o nových modelech nebo různých postupech při modelaření. Prý jsem benjamínek, řekl kdysi jeden z modelářů Petr Chalupa. Ostatně i to, že Večerník mi dal možnost k rozhovoru, je pro mě velkou odměnou.“ (úsměv)

* Ani teď v dospělosti vás neopouští záliba vysedávat na nádraží a pozorovat vlaky?

„Kdepak, stále to dělám! Já totiž kromě všeho i rád fotím. Je to nádhera, když nádražím projede tolik osobních i nákladních vlaků, elektrických souprav i těch motorových. Mám už snad stovky a tisíce snímků těchto vlaků, které mi také dávají inspiraci do další modelářské práce.“

*Jaké máte aktuální plány v lepení dalších modelů?

„Mám samozřejmě další plány, v současnosti se připravuji na lepení asi dvaceti modelů. Jde nejen o lokomotivy, ale i vagóny a další drážní vozidla. Mám ovšem jeden velký sen, a to postavit papírovou lokomotivu na dálkové ovládání! A ta by jezdila, houkala, měla by kompletní osvícení.“

* A na čem pracujete právě teď?

„Nyní lepím nejdražší model, který mám. Pomohl mi ho koupit můj zaměstnavatel za šest tisíc korun. Jde o polskou dvoupatrovou jednotku BHP/BIPA, která u nás v republice jezdila pod označením BP930. Pan David Voda s paní Dagmarou Schleserovou mě velmi podporují a za to jsem jim vděčný.“

* Snad nejatraktivnější, pokud tedy jako laik mohu soudit, vlakovou soupravou československé historie byla Slovenská strela. Neláká vás sestrojit její model?

„Nejste jediný, kdo se mě právě na toto ptá. Slovenská strela byla skutečným fenoménem doby za první republiky. Už jsem studoval plány a věřím, že by šla postavit. Ostatně Slovenskou strelu nedávno nádherně zrenovovali. Tento motorový vůz ve své době byl naprosto geniální a předčil jakoukoliv konkurenci. V Evropě určitě! Ale abych odpověděl na vaši otázku, ano, Slovenská strela je v mých plánech!“

* A co současné moderní Pendolino?

„A znovu... Nejste jediný, kdo mě do těchto šíleností uvrtává... (smích) Takže abyste to věděl jako první, tak Pendolino bude! A taky papírové a v měřítku 1:25. Nebudu stavět celou pětivozovou jednotku, snad pouze jeden řídicí vůz.“

* Je ve vašich plánech také stavba modelu nějakého nádraží?

„Už se na to připravuji. Půjde o model nádraží, či spíše zastávky tady ve Vrahovicích. Bude to rovněž o model v poměru 1:25, takže si vezmu metr a pravítko a čeká mě dlouhé rozměřování skutečné stavby této zastávky.“

* Jak vůbec rozdělujete svůj čas na práci, která vás živí, a na stavbu modelů?

„Pracuji v Olomouci od šesti hodin ráno a domů se dostanu kolem páté hodiny odpolední. Během všedních dnů tedy na modely skoro nesáhnu, protože se také věnuji práci na zahradě nebo v domácnosti. O víkendu ovšem tomu věnuji hodně času. Často si k modelům sednu v sobotu ráno a skončím v neděli večer. Partnerka je na to už zvyklá a trpí mi to. Dokonce se mi sama nabídla a dost mi pomáhá. A já se pak nudil...“

* Jste u modelářství trpělivý? Stalo se někdy, že byste se při tom vztekal?

„Já jsem sice nervák, ale u lepení modelů jsem v klidu. Pustím si u toho muziku, kterou mám rád, nebo film Přednosta stanice. Vlasta Burian je prostě nejlepší! Lepím u toho ‚milimetrové‘ věci a jsem v pohodě, je mi u toho fajn. Přítelkyně mi často nezapomene připomenout, že jsem blázen!“  (směje se)

* Říkal jste, že vaše rodina je skoro celá železničářská. Takže jsou na vás nyní pyšní?

„No... To asi ano, ale pořád jsem černá ovce rodiny! Nejsem totiž železničář, ale jezdím s vysokozdvižným vozíkem. Přesto jsou na mě rodiče pyšní. V rodině jsou nádražáci jak bývalí, tak současní. Takže u nich mám možnost čerpat náměty. A že jich v zásobě mám!“

 

LUKÁŠ VYKYDAL

* narodil se 1. února 1984 v Krnově

* žije s přítelkyní a synem ve Vrahovicích

* základní školu absolvoval v Olomouci, je vyučen řezníkem

* pracovně začínal jako strážný na vrátnici, nyní pracuje v olomoucké firmě jako řidič vysokozdvižného vozíku

* mezi jeho koníčky patří kromě modelářství i fotografování, rád chodí na procházky, upřednostňuje také relax v přírodě či četbu knih s železniční tematikou

* na výstavách slaví úspěchy, v poslední době uspěl například při Modelářském koštu v Uherském Hradišti či v Lutíně s modelem lokomotivy „Sergej“

zajímavost: současný zaměstnavatel jej v modelářství podporuje jak finančně, tak i materiálně