Jak všichni víme, 21. srpna před 55 lety k nám poslal Ukrajinec Brežněv se svojí klikou v Kremlu armády našich spřátelených států. Měl argument: Zvací dopisy, tu od Bilaků, tu od stovky Pragováků. Stáli jsme u hlavní pošty, a pokud si dobře pamatuji, ten den po osmé hodině přijela kolona od Petrského kostela. Vepředu dva „gazíky“, dále nákladní auta zřejmě zásobovací s přikrytými korbami, pak dva obrněné vozy, asi tři tanky a závěrem opět „gazík“. V prvním gazíku, který zastavil na rohu pošty a Vodní ulice, chvíli major studoval pravděpodobně mapu. Prohlíželi jsme si vojáčky drobného vzrůstu na tancích. Byli to Asiaté a na první pohled bylo zcela evidentní, že gramotností vynikat nebudou. Bylo také vidět, že po noční jízdě jsou zcela dezorientovaní, nevěděli, kde jsou a ani čí jsou. Dnes víme, že den předem byli instruování, že pojedou do jakéhosi Československa bojovat s kontrarevolucí. A oni do rána s nikým nebojovali...

Konečně major odložil mapu, vystoupil a učinil na nás dotaz. „Kdě komiťét?“ Odpověď nás všech stojících kolem něj, jeden přes druhého: „Zděs nět kontrarevolúcía!“ Major byl chvíli zaskočen. Po chvilce neudělal nic jiného, nežli zvýšeným hlasem opakoval stejnou otázku, ale ode všech dostal stejnou odpověď s hlasy „uchadítě domój“. Zdálo se, že je vykolejen, neboť chvíli mu trvala další reakce. Potom to samé, ale již výkřikem a sáhnutím po pistoli. Raději jsme mu ukázali cestu k dnešnímu Atriu, kde měli komunisté v přízemí svoji základnu.

Tento vojenský zásah se neobešel bez lidských obětí. Někde vystresovaní vojáci, někde provokace našich lidí. Střelba se nevyhnula ani Prostějovu. Vzpomínám na tu neděli večer, kdy jsme spokojeně seděli v Avionu. Tu se ozval hluk tanků. Tehdy vedla silnice od pomníku padlých až kolem Avionu. Po několika minutách se ozvala střelba. V tu ránu jsme pádili na chodbu, do kuchyně, vzpomínám, jak se nás na pánském WC mačkalo asi šest. Jednoho zastřeleného jsem znal. Dobrý člověk, ale trochu prchlivý. Co dělal v onen osudný okamžik, kdy kolem něj jely tanky, se již nedozvíme.

Jak jsem šel domů, v Mlýnské se od rybníka opět objevila kolona asi bloudících tanků. Co teď? Rozběhnout se pryč bylo stejné, jako si říct si o kulku. Opatrně jsem se namačkal do výklenku vrat, sotva jsem dýchal...

Jak šel čas, komunisté život ve státě normalizovali. To je dnes tvrdě kritizováno. Tito kritici ale zapomněli, že spřátelené státy se Sovětským svazem v čele by nás ze svého svazku zvláště k vůli socialismu s lidskou tváří nepustili. Začaly prověrky a na stěžejní otázku – souhlasíte se vstupem spojeneckých vojsk? Desetitisíce našich občanů najednou souhlasily! Mimochodem byly i komise pro dodatečné zdanění těch, co v tom roce na povolení podnikali.

Následovala mezistátní smlouva mezi SSSR a tehdejší vládou, kterou ani nenapadlo odstoupit, byť se krátce obrátila na radu bezpečnosti OSN. Nelze nevzpomenout vyjádření tehdejšího ministra obrany USA Deana Raska: „Kvůli nějakému Československu nerozpoutáme třetí světovou válku...“ A smlouva o dočasném umístění vojsk na našem území byla podepsána. Dnešní ministryně paní Černochová by takovou smlouvu se SSSR ani s jiným státem určitě nepodepsala.

Obchodoval jsem s nimi a mnohokrát v diskusi mi sdělovali, že je u nás polovina vojáků a důstojníků z Ukrajiny a polovina vojáků a důstojníků ponejvíce z okolí Moskvy. Různé ty mongolsko-ruské, gruzínské či dagestánské hordy jedoucí celou noc s prstem na spoušti byly po několika týdnech odvolány.

Pracoval jsem tehdy v Praze. V pátek večer po zastavení rychlíku Praha–Moskva na nádraží v Olomouci byli na celém dlouhém červeně vykachlíkovaném prvním nástupišti od začátku až do konce jeden vedle druhého sovětští oficíři, popřípadě i se ženami a u každého jeden nebo dva vojíni a začali nakládat do rychlíku bedny, koberce, obrazy a jiné zboží. Oblečení jejich žen tehdy vypadalo jako pytle od uhlí.

Ale zpět k okupaci: Příslušníci sovětské armády byli zváni do fabrik, družstev, škol, úřadů, neobešla se bez jejich účasti žádná společensko-politická akce. Kdo neudržoval přátelské styky s nimi, nebyl IN. Jednalo se tedy o skutečnou okupaci trvale s tanky a kulomety na každé křižovatce? Zasahovala ukrajinsko-ruská armáda do řízení státu?

Při odchodu této armády byla odstěhována mimo jiné i odpalovací zařízení i jaderné hlavice z Milovic u Prahy a jako poslední byla naložena Volha velitele vojsk generála Vorobjova. On sám při svém krátkém projevu vyjádřil přání, aby vojska již nikdy v budoucnu nebyla na území jiného státu. Přání tohoto ruského generála se nevyplnilo. Stejně jako poslední nápis v Milovicích. „My odcházíme, družba zůstává.“ Vojska jiných jsou na území mnoha států. A ti, co byli v sovětské armádě vedle sebe, po staletí žili vedle sebe s podobným jazykem, teď spolu válčí. A kde se ve světě neválčí, tak se mnohde staví ploty.

Ladislav Štrajt, Prostějov

 

nejen vzpomínky pamětníků a chronologii historických událostí ze srpna 1968 v Prostějově najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, který vychází v pondělí 21. srpna