Osvobozovací boje na konci 2. světové války se nejkrvavěji zapsaly do historie Vícova. Je to příběh zbytečného masakru, o kterém se dlouhá léta příliš nemluvilo, nebo jen zkresleně. Dnes už je akce, která bezprostředně ohrozila vícovské obyvatele a stála život deset mužů, objasněna.
V lesích okolo Vícova operovala partyzánská skupina JERMAK pod velením sovětského kapitána P. M. Volkova. V posledních dnech dubna zorganizovali partyzáni přepadení německé vojenské kolony, která ustupovala před osvobozovací armádou. 28. dubna se tak stalo, že v posledním okamžiku změnil partyzánský velitel plán na přepadení německé kolony a rozhodl se uskutečnit akci v noci přímo v obci. Podle pamětníků tak učinil poté, co se se svými kumpány pořádně podívali na dno lahví špiritusu. Partyzáni obsadili strategická místa, obyvatele zahnali do sklepů. Zastřelili desítku německých vojáků a zapálili několik aut. Při přestřelce zahynulo i několik partyzánů, padl i sám velitel Volkov. Zbytek se stáhl do lesů.
Odveta Němců následovala okamžitě, pomstili se ale na nevinných obyvatelích Vícova, kteří nenesli na masakru žádnou vinu. Hned druhý den předvedli vícovské muže k výslechu, ti však nedokázali nebo nechtěli odpovídat. Desítku z nich odvezli rozlícení Němci na neznámé místo. Měsíc o nich nikdo nevěděl, živé je nespatřil. Jejich další osud se podařilo vypátrat až teprve, když učitel z nedaleké obce Suchý nalezl pod stupínkem školy vzkazy psané na útržcích papíru od uvězněných mužů, hodinky a peníze. „Jsou tři hodiny ráno, pozdravuji vás a loučím se. Hledejte nás, budeme nedaleko!“ napsal Bruno Růžička těsně před popravou. Jejich těla byla objevena ve dvou šachtách na nedalekém poli. Před zastřelením byli muži nelidsky mučeni.
Vícovští občané těla svých sousedů vyhrabali a v rakvích je na koňských povozech převezli do Vícova, kde se konal 14. května 1945 pohřeb za účasti tisíců lidí. Nevinně umučené oběti spočinuly k poslednímu odpočinku v rodné obci.
Vícovští si tragédii každoročně připomínají pietní vzpomínkou na Karla Klváčka, Aloise Klváčka, Antonína Hoňku, Františka Vítka, Josefa Krále, Bedřicha Klimeše, Aloise Dočkala, Bruno Růžičku, Ladislava Blahu a Karla Sychru a také u památníku obětem 1. a 2. světové války.
