Řeči se vedou, voda teče. A v nadále pokračujícím lockdownu jsou všichni sportovci a pohybuchtiví lidé s výjimkou profesionálů pořád bez možnosti organizovaně a týmově dělat to, co mají tolik rádi, co potřebují ke svému životu i zdraví.

Opakovaně zaváděná opatření proti šíření covidu-19 v České republice se spoustou zákazů tuhle normální existenci podporující imunitu dál znemožňují: od začátku října už téměř půl roku (!!!) s jedinou desetidenní pauzičkou. Čímž trpí kvalita existence všech – zejména dětí a mládeže.

Sportovní kapacity marně protestují

„Vzít dětem školu i sport byl zločin.“ Tohle nejsou slova nějakého anticovidového radikála, ale světově renomovaného kardiochirurga a současně známého propagátora aktivního pohybu Jana Pirka. Ten mimo jiné řekl: „Je paradoxem, že každý živočišný druh jako první chrání svá mláďata. I s nasazením vlastního života. A naše mláďata to teď odskákala, když to řeknu slušně, nejvíc.“

Jasně tím narážel na neměnné řešení situace s koronavirem v naší zemi tím, že místo cílené ochrany dříve narozených a rizikově ohrožených se zakáže všechno všem. Včetně školní docházky i možnosti sportovat budoucím generacím. Proti tomuto alibistickému populismu protestuje také řada dalších, nejen lékařských odborníků (samozřejmě vyjma specialistů na hygienu). Například špičkový fyzioterapeut Pavel Kolář dokonce píše na dané téma knihu.

„Situaci beru jako velmi vážnou z hlediska virové nákazy. Covid je ale i psychosociální patogen. Při restrikcích si musíme uvědomit, že nám nemůže jít jen o bezprostřední dopad, který se týká čtrnácti dnů. Jde rovněž o dopad na zdraví člověka. Musíme zohledňovat i další oblasti jako psychosociální, duševní nebo ekonomickou,“ upozorňuje věhlasný lídr svého oboru.

Marně. Hlas jeho a spousty dalších nic podstatného nemění, rozhodují mocní. A jejich cesta k uzdravení zůstává stále stejná: být zavření doma a čekat…

On-line individuální tréninky vs. rezignace

Co mohou za daných okolností – trvajících při opakovaném prodlužování nouzového stavu takřka šest měsíců – dělat lidé toužící navzdory veškerým komplikacím po pohybu a sportování? Během tvrdého lockdownu, jenž platil donedávna, reálně skoro nic. Jinak zbývá individuální příprava buď doma, nebo teď po „milostivém“ dovolení odložit roušky i venku.

Pokud se zaměříme na děti v roli mladých sportovců, dřív za normální situace byli zvyklí na určitý režim ve svých klubech, oddílech, spolcích či kroužcích. Po vynuceném zastavení jejich běžného chodu a zmíněném přešaltování na individuál prošla tahle nová náhradní forma provozování pohybových činností v průběhu času drsnou zkouškou.

Zpočátku převládalo nadšení ve smyslu: vydržíme, budeme se hýbat i ve ztížených podmínkách a nepřestaneme! Mnoho koučů vedlo na dálku prostřednictvím internetu či sociálních sítí on-line tréninky, pro jejich svěřence šlo o přijatelnou, leckdy i atraktivní změnu od stereotypu. S přibývajícím časem však přitažlivost tohoto náhradního programu logicky klesala a místo pozitivních prvků postupně převažovaly negativní. Frustrace, naštvání, apatie až rezignace.

Momentální stav? Z trenérů, kteří by v dálkovém cepování svých oveček poctivě vydrželi celou dobu napříč dlouhatánskou výlukou až do současnosti, zůstalo minimum. Stejně jako jejich oveček nezdolně plnících veškerá zadání ohledně přípravy. Pochopitelně existují servery některých zodpovědných sportovních odvětví, kde dosud pravidelně přinášejí každodenní náplň, co pro sebe dělat. Leč odezva každým dalším týdnem plošných restrikcí zaručeně klesá. Vůli na sobě makat si udrží jen ti psychicky nejsilnější a nejvytrvalejší s vnitřním motorem vlastního chtění.

Další možnosti? porušování pravidel, nebo útěk do ciziny

Jestliže pomineme zanedbatelné procento studentek a studentů specializovaných sportovních tříd některých škol, pro něž mimo tvrdý lockdown platila od Nového roku výjimka umožňující společné trénování, tak všichni ostatní mládežníci měli a nadále mají tři základní možnosti. Tou první je výše uvedené spoléhání na individuální přípravu v rámci daných možností.

Druhá varianta je pro vyvolené buď výkonnostně, nebo finančně. Spočívá totiž v občas zvoleném řešení vycestovat ze zakonzervované ČR do zahraničí a v některém státu s rozumně mírnějšími hygienickými opatřeními se věnovat sportování v plném rozsahu. Tímto směrem se orientují reprezentační výběry některých odvětví, kam se logicky dostanou jen ti nejlepší s výhodou únosných ekonomických nákladů pro rodiče. Převážně v hokeji a hlavně dříve se pak rozmohly cesty za tuzemské hranice vstříc přípravnému využívání ledu kýmkoliv, kdo na to ale má peníze. A vzhledem k rostoucím cenám i prohlubující se ekonomické krizi takových nadšenců postupně ubývá, málokdo má dostatek prostředků na dlouhodobé udržení podobně vysilujícího režimu.

Třetí cesta? Z hlediska systému úplně jiná, ale v konečném důsledku vedoucí víceméně taktéž do pekel. Na mysli máme vědomé porušování vládních nařízení tím, že se někdo – rozuměj odvážní trenéři ve spolupráci se zoufalými rodiči – nezdráhají dětské a mládežnické svěřence sportovně připravovat v klasickém módu bez ohledu na oficiální restrikce. Dokonce i s občasnými přátelskými zápasy proti týmům ze stejně smýšlejících klubů. Což na jednu stranu znamená, že tyto mladé naděje nenaberou na rozdíl od naprosté většiny ostatních extrémní, snad až fatální manko svých pohybových schopností. Na stranu druhou jde však o možné sankce, když se dobře myšlený risk provalí. Nemluvě o morálních dopadech na naše děti.

„My se snažíme svěřencům vštěpovat smysl pro fair-play, zároveň je vlastně nutíme porušovat pravidla, byť mohou být z našeho pohledu špatná nebo nesmyslná. Což je pro vnímání mladých i jejich správný lidský rozvoj strašné,“ řekl Večerníku sportovní kouč, který si logicky nepřál být jmenován.

Až sem jsme to dopracovali v pokračujícím boji mocných za „svatou“ věc totálního vítězství nad covidem-19…