Velký cyklistický nadšenec z Prostějova Petr Ejem si splnil jeden ze svých sportovních snů, když v italském Trentu úspěšně dokončil závod mistrovství světa 2022 v silniční cyklistice Masters. Ve věkové kategorii mužů 65 až 69 let obsadil osmatřicáté místo.

„Někdo si třeba řekne: no a co, vždyť skončil až třicátý osmý. Já osobně jsem však maximálně spokojený, protože jsem udělal naprosté maximum pro co nejlepší výsledek. A skutečně se mi podařilo odvést nejlepší výkon, jakého jsem byl schopný. Před všemi soupeři, kteří mě porazili, hluboce smekám,“ řekl Petr Ejem Večerníku po návratu z jihu Evropy.

V jeho kategorii startovalo jednašedesát kvalifikovaných jezdců z dvaceti šesti států, kteří absolvovali extrémně náročnou trať o délce 86 kilometrů s celkovým převýšením 2200 metrů. „Já vážím trochu přes osmdesát kilogramů, takhle těžká trasa logicky nebyla stavěná pro mě. Zatímco všichni soupeři byli výrazně lehčí, většina měla mezi šedesáti a sedmdesáti kily, někteří ještě míň. Proto si moc vážím, že jsem světový šampionát dojel, navíc skoro uprostřed výsledkové listiny,“ svěřil se Ejem.

Vyplatila se mu důkladná příprava. „O naježděných tréninkových kilometrech se nemusíme ani bavit. Ale kromě toho jsem se sto dní před závodem vůbec nedotkl jak alkoholu, tak mých oblíbených doutníků. Domluvil jsem se s celoživotním výborným kamarádem, který mě autem zavezl osm set kilometrů do Trenta i zpět a v dějišti MS se o mě celou dobu staral, dělal mi veškerý servis včetně práce mechanika. Navíc jsem si taky oholil chlupy na nohách kvůli lepší aerodynamice,“ prozradil šestašedesátiletý Prostějovan s úsměvem.

I díky této péči se mohl plně soustředit pouze na svůj výkon. „Já jsem stavěný na rovinu, takový časovkář. Takže jsem od startu vyrazil dost rychle a ze začátku se pohyboval v popředí, pod první kopec jsem přijel na třetí pozici. Ale to úvodní stoupání dlouhé dvacet kilometrů bylo prostě brutální. Sklon místy přesahoval patnáct procent, v zatáčkách i dvacet procent, a ten můj kamarád říkal, že v autě musel opakovaně podřazovat jedničku. Se svou hmotností jsem v takovém krpálu logicky zpomalil, předstihla mě většina účastníků mé kategorie, klesl jsem až na jednapadesátou příčku,“ popisoval Ejem.

Nic ovšem nevzdal, místo toho dál bojoval na doraz. „Z kopce a po rovince jsem naopak já předjížděl protivníky. Jenže na trati byly dohromady tři velké kopce, ten poslední osmikilometrový. V něm jsem však už nic neztrácel, spíš získával. Asi se projevila moje dobrá vytrvalost i vhodné rozložení sil. Dali jsme se dohromady s jedním Belgičanem a společně předjeli okolo dvaceti lidí, včetně mnohem mladších. Kousek pod vrcholem mě pak sice belgický kolega utrhnul, ale v závěrečném sjezdu jsem ho nechal daleko za sebou. Od toho fičáku, když jsem ho míjel, prý chytil angínu,“ vtipkoval Ejem ve skvělé náladě.

Hned večer po mistrovství světa se věnoval zaslouženému slavení, stejně jako po návratu na Hanou. „Ta trať byla opravdu masakr, můj nejtěžší závod v životě. Jsem šťastný, že to mám zdárně za sebou, a teď si všechno můžu trochu užít. Chci velice poděkovat mému kamarádovi za veškerou pomoc, byl mi obrovskou oporou. A díky samozřejmě patří i všem dalším kamarádům, přátelům a známým, kteří mi drželi palce. Mám hodně příjemný pocit, že jsem do toho dal maximum a naplno prodal, co ve mně bylo,“ uzavřel Petr Ejem.