Pozornost české sportovní veřejnosti byla ve druhé polovině předminulého týdne a celý týden uplynulý upřena na dění ve fotbalové reprezentaci ČR. Ta se snaží po dvaceti letech postoupit na mistrovství světa – a tuhle snahu provází čím dál víc otazníků.
Ten největší se dlouho a neustále vznášel nad funkcí hlavního trenéra, kterou před necelými dvěma lety obsadil Ivan Hašek. Už tenkrát nad tímto rozhodnutím zdaleka nepanovala většinová shoda, a po změně ve vedení FAČR s nástupem jiných mocných se pochyby jen prohloubily.
Přitom kdyby áčkový nároďák naší země hrál dobře (snad i bez ohledu na výsledky), neexistovaly by ke zmíněným pochybám žádné relevantní důvody. Bohužel na jeho výkony v posledních měsících i letech přesně sedí, že vždy udělá jeden krok vpřed a hned ten příští (někdy i dva kroky) vzad.
Proto by ke spočítání velkých průšvihů za uplynulé roky už málem nestačily ani prsty obou rukou. Každý si jistě trpce vzpomene třeba na drsné nárazy v Albánii či Gruzii nebo na debakl v Chorvatsku. A něco podobného se opakovalo i naposledy na Faerských ostrovech.
Což Ivana Haška definitivně stálo jeho místo. A Faery se směle zařadily po bok papírově slabších zemí na vzestupu, s nimiž se Češi v posledních letech potkali a na vlastní kůži poznali jejich progres. Zatímco synonymem pro dlouhodobé počínání repre ČR je přinejlepším stagnace.
Na rozdíl od některých menších států, kde fotbal na reprezentační bázi dělají evidentně dobře, se u nás nic takového stále nedaří. Proto výkonnostně zůstáváme pořád na tom svém, což opakovaně stačí k postupům na evropské šampionáty mužů, leč nikoliv k průniku na MS elitní kategorie.
Nejhorší na tom je, že jasně viditelné nedostatky si samotní členové českých národních výběrů mnohdy ani nedokážou sami sobě přiznat. Viz reakce Václava Černého na kritiku po faerské porážce nebo výroky hráčů i trenéra ČR U21 po zcela zasloužené prohře v Bulharsku.
Přesto já osobně dál patřím k věrným fanouškům našich fotbalových reprezentací, ovšem je zřejmé, že takových do určité míry naivních snílků věřících v razantní zlepšení je čím dál méně. Neboť bez ustání fandit něčemu, co trvale zůstává daleko za svým potenciálem, nepříjemně často bolí.
