„Nezasloužíš si žít, zabiju tebe i celou tvoji rodinu!“ Takovými slovy měl sedmadvacetiletý Tomáš častovat svoji manželku. Neskončil však „jen“ u slovních útoků. Navzdory těhotenství měl dle žaloby svoji ženu bouchat kovovou tyčí do lýtek či tlouct její hlavou do radiátoru.

Objevilo se i svědectví, že nebohou ženu v té době kopal do břicha. Všem těmto situacím mělo být vystaveno také jejich již narozené dítě. Sestřička malého chlapce na svět přišla fyzicky i psychicky postižená. Násilník skončil před soudem, jeho oběť však s odstupem času o prožitém utrpení nechtěla hovořit a vinu za celou situaci z podstatné části brala na sebe. Minulé úterý se u prostějovského soudu konal obzvláště mrazivý proces, jehož výsledek je krajně nejistý..

Tito dva lidé se nikdy neměli potkat. A už vůbec spolu neměli mít děti. To je asi jediný zcela nepochybný závěr z celého hlavního líčení u Okresního soudu v Prostějově. Zbytek vidí oba manželé i četní svědci dost odlišně. Zásadní však je, že dvojice „po zásluze“ už nemá obě své děti v péči, přičemž ty musely být přiděleny současné partnerce ženina otce. Druhé dítě se navíc narodilo postižené a ve svých dvou letech je mimo jiné závislé na umělé výživě dodávané přes trubičku do bříška. 

Na začátku vztahu Tomáše a jeho budoucí ženy stála bezhlavá zamilovanost. Ještě než se oba mladí lidé pořádně poznali, už spolu čekali dítě. V té době se ukázalo, že absolutně nejsou schopni spolu fungovat. Tomáš byl nezaměstnaný a celá rodina byla odkázána pouze na sociální dávky. Společně žili v ubytovně v ulici Marie Pujmanové. Jejich soužití bylo plné hádek a vzájemného fyzického napadání. V tom však měl muž očividně navrch. Nejhorší na tom bylo to, že vše nepřestalo ani ve chvíli, kdy žena podruhé otěhotněla.

„Měli jsme problémy, nějaká facka tam padla, ale tak, jak je psáno v obžalobě, to nebylo. Manželka se léčí s psychickou poruchou, občas nezvladatelně vybuchne. Vždy mě vyprovokovala. Třeba jsem po ní chtěl, aby uklidila, ale ona byla pořád na telefonu, a ještě se mi vysmívala,“ popsal obžalovaný Tomáš, který sám začal navštěvovat psychiatra.

Přestože mladý, štíhlý muž k soudu přišel v podivné kombinaci montérek a značkové sportovní mikiny, určitě nikdo by v něm v tu chvíli nehledal cholerického agresora. Na otázky odpovídal relativně rozvážně, vinu však viděl výhradně na straně své ženy a její rodiny. „Její otec s mojí manželkou jednou praštil na postel tak, že mi to opravdu nepřipadalo normální. Také na můj vkus všichni dost často pijí alkohol,“ zmínil se mimo jiné.

„Naučili jsme se spolu žít...“

Sama poškozená působila křehce a na první pohled sympaticky. Opravdu nikdo by v tu chvíli v drobné mladé ženě nehledal někoho, kdo není schopen postarat se o své dvě děti, případně by dal přednost výbušnému vztahu s partnerem před vlastními potomky. „Co se stalo, stalo se... Nyní je vše jinak. Nejprve jsme s manželem začali oba bydlet v azylovém domě, ale pak si muž našel práci a nyní spolu žijeme v nájemním bytě. Oba pracujeme, on na mě dlouho ruku nevztáhl, už se dokonce ani nehádáme,“ popsala aktuální manželské soužití mladá paní, která o předchozích útocích odmítla hovořit. „Jsme spolu nyní pět let a museli jsme se spolu naučit žít. Neshody jsme měli a neuměli jsme je vyřešit jako normální lidé. Nyní spolu více komunikujeme, máme se rádi a vše je mnohem lepší,“ vypověděla žena, která mluvila skutečně „jako kniha“.

Člověk si však nemohl být úplně jistý, zda hovoří sama za sebe, či opakuje věty, které zaznamenala během odborné léčby. Až na samé hranici tzv. Stockholmského syndromu, při němž vzniká pevná pozitivní citová vazba mezi pachatelem a jeho obětí, bylo to, že sama žena podstatnou část viny za svá zranění přikládala sobě či výkyvům svých nálad. „Já bych na policii nikdy nešla, donutila mě k tomu vlastní maminka. Od té doby, co jsem se k Tomáši vrátila, už s ní nejsem vůbec v kontaktu,“ vyjádřila se například. Ke své předchozí výpovědi na policii, kdy hovořila minimálně o třiceti napadeních a často i dost brutálních útocích, se již odmítla u soudu vrátit.

„Těhotnou ji kopal do břicha“

Více světla do celé záležitosti tak mohli vnést lidé, kteří však neměli přímou zkušenost s tím, co se dělo za zavřenými dveřmi této ´italské domácnosti“. „Nejprve to vypadalo, že by spolu mohli fungovat jako rodina, i když finančně na tom byli hodně špatně. Jenže pak nevlastní dcera začala chodit vystresovaná a s modřinami. Říkala, že ji praštil manžel, ale omlouvala ho, že to se prý občas stane. Pak ji prý měl donutit, aby se ostříhala dohola, jenže ona to pak po čase zase zlehčovala, že to tak chtěla sama. Říkala mi i to, že ji měl kopat do břicha, když čekala dceru. Když od něj konečně odešla, tak chvíli s dětmi bydlela u nás, ale pak za ním zase utekla do azyláku. Proto děti skončily v naší péči, oni si kluka na víkend půjčují, ale on k nim už nechce, kvůli tomu probíhá další civilní soud,“ popsala nevlastní maminka poškozené.

„Přišla celá vyklepaná a od krve“

Svoji zkušenost vypověděla i jejich sousedka z dob, kdy oba žili v Pujmanově ulici. „Ona ke mně jednou přišla celá dobitá a od krve. Psychicky byla úplně vyřízená, celá se třásla. Tak jsem jí pomohla, ale policii jsme tenkrát nevolaly,“ vypověděla žena s tím, že v daném domě jsou nejrůznější konflikty na denním pořádku a dále se do soužití obou manželů už plést nechtěla.  

Navzdory podrobnému dokazování rozsudek dosud nepadl, hlavní líčení bylo odročeno na 13. května, kdy by měli být vyslechnuti soudní znalci z oboru psychiatrie.