Stále se mezi námi najdou lidé, kteří svým životem dokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova.

Nepochybně k nim patří také Marie Susedková z Rozstání, která v pražském Národním divadle obdržela Cenu Paměti národa. Celou událost živě přenášela Česká televize i Český rozhlas. Rodačka z Drahanské vrchoviny se těžce stíhanou hrdinkou stala, aniž by o to nějak stála...

 

I dnes žijí pamětníci, kteří zažili rozšiřování vojenského prostoru za druhé světové války. Nacistický režim kvůli tomu vysídlil celé vesnice. Patřilo k nim i Rozstání, kde se Marie Susedková v roce 1930 narodila. Celá rodina se kvůli tomu na dva a půl roku musela přestěhovat do nájmu v obci Světlé. Němci mezitím rodinné hospodářství zcela zpustošili. Začtěte se do příběhu dnes už dvaadevadesátileté dámy.

V dubnu 1951 čekala na Marii Susedkovou další, snad ještě větší rána. Zatkli jí totiž příslušníci Státní bezpečnosti. Tehdy jí bylo dvacet let a pracovala jako úřednice v mlékárně. Proč? To ona sama ani dlouho nevěděla. Na Drahanské vrchovině tehdy operovala skupina, která nesouhlasila s nástupem totalitního režimu. Její členové psali i rozšiřovali letáky a posílali výhružné dopisy komunistickým funkcionářům typu „Važte si komunistů – nebudou“.

Jediným „prohřeškem“ mladinké Marie bylo to, že vůdci této organizace Janu Hudcovi předala zalepenou obálku. „Nevěděla jsme, co v tom dopise je. Vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi z dobré vůle,“ okomentovala Susedková svůj počin pro Paměť národa.

Po zatčení ji čekaly brutální výslechy. Jeden z brněnských vyšetřovatelů ženě ranou pěstí vyrazil dva zuby a posunul čelist. Chtěli po ní doznání o napojení na odbojáře. Marie s nimi ale vědomě nespolupracovala, takže se neměla k čemu přiznat. 

Monstrproces s lidmi z Rozstání

Hlavní líčení se skupinou „Jan Hudec a spol.“ proběhlo ve dnech 31. října a 2. listopadu 1951 u Krajského soudu v Brně. Z dvanácti odsouzených za velezradu a vyzvědačství jich jedenáct bydlelo v Rozstání nebo z něj pocházelo. Marii Hrubé soud vyměřil pětiletý nepodmíněný trest, propadnutí veškerého majetku, pokutu 10 000 korun a ztrátu občanských práv po dobu tří let po propuštění. Skončila v pracovním táboře ve slovenských Sučanech.

Odsouzené ženy dřely v cihelně. Marie celou vězeňskou anabází prošla s kamarádkou z Rozstání Františkou Jedličkovou. Navzájem se podporovaly a jejich přátelství trvalo po celý život.

Ve vězení strávila přes dva a půl roku. Vrátila se domů, ale do tak trochu jiné vesnice: „Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou, protože měli strach,“ prozradila pamětnice, která ještě několik let po propuštění žila v obavách ze zatčení. „Když jsem šla z práce a viděla jsem před národním výborem černé auto, měla jsem z toho hrůzu,“ zavzpomínala.

Nakonec Marie našla zaměstnání jako účetní v jednotném zemědělském družstvu, kam její rodina v roce 1957 pod nátlakem vstoupila. „Za celou dobu jsem nikomu neřekla soudruhu. Nemohla jsem to vypustit z pusy,“ uzavřela Marie Susedková, která dodnes bydlí v rodné chalupě v Rozstání. Nyní se může těšit z Ceny Paměti národa, která může sloužit alespoň jako malá náplast na veškeré bolesti a útrapy. 

CO JE PAMĚŤ NÁRODA A JEJÍ CENY?

Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná on-line od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století. Sbírku Paměť národa spravuje nezisková organizace Post Bellum (latinsky „po válce“) ve spolupráci s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ocenění Paměti národa během dvanácti předchozích ročníků obdrželo už 56 pamětníků. Mezi laureáty byli v minulých letech váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holocaust, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, skauti, příslušníci církví a mnozí další.