Dárky pod vánočním stromečkem jsou krásná věc, ale najít svůj domov a své blízké je určitě ze všeho nejvíc. Ne každému se to však v životě podaří. Svědčí o tom příběh pejska Maxe, který už dlouhých sedm let obývá Útulek Voříšek v Čechách pod Kosířem, kam se za obzvláště otřesných okolností dostal před sedmi lety z Ponikve u Konice. Přestože se poměrně brzy dal fyzicky do pořádku, šrámy na duši zůstaly. Až před letošním Štědrým dnem vše nasvědčovalo tomu, že by konečně mohl najít svůj nový domov. Netrvalo však ani týden a Maxík bohužel putoval zpět do útulku.
Před letošními Vánocemi opět navštívili Útulek Voříšek mnozí dárci, kteří jej pravidelně a dlouhodobě podporují. Jeho osazenstvo je jim velmi vděčné, přesto vůbec nejkrásnějším dárkem je pro každého pejska chvíle, kdy se z útulku dostane do domácnosti hodného pánečka či celé milující rodiny. Jak jsme informovali, právě to se mělo dva dny před Štědrým dnem splnit Maxovi. Ten se do Útulku Voříšek dostal začátkem roku 2019 z Ponikve. Tehdy v malé obci u Konice zaměstnanci Krajské veterinární správy v domě Holanďana Johanna V. H. (63) odebrali zhruba 15 dospělých vychrtlých a zcela dehydrovaných psů živících se pouze kostmi svých uhynulých druhů. Na místě tehdy byly nalezeny pozůstatky šesti psů, jimiž se zbytek smečky živil, další mrtvoly zvířat byly objeveny v okolí. Kříženci sibiřského husky na pokraji smrti skončili v útulku Voříšek v Čechách pod Kosířem, kde se pomalu dávali dohromady. Navzdory otřesným zážitkům se všechny poměrně brzy podařilo udat. Jen Maxe ne… Proč?
Může za všechno epilepsie?
„Max byl ze začátku nedůvěřivý vůči některým novým lidem, ale jakmile získal důvěru, byl z něj velký kámoš a veselý pejsek. „Když nastal čas najít mu rodinku, byl Max poprvé osvojen. Bohužel se u něj projevila epilepsie a noví majitelé to vzdali a vrátili nám Maxe zpět,“ vysvětlil provozovatel Útulku Voříšek Leopold Dostál. Čas plynul a do tehdy pětiletého Maxíka se zamilovala jeho venčitelka, která jej brala přes tři měsíce na procházky, aby jej co nejlépe poznala. „Byl podruhé adoptován, bohužel naše radost trvala pouhých čtrnáct dní. V novém domově se měl Max královsky, bohužel panička Maxíka nezvládala fyzicky, hrozilo, že napadne buď ji, nebo jiného pejska. Proto nám jej s těžkým srdcem vrátila zpět,“ dodal Leopold Dostál.
Na nový domov si nezvykl
Čas rychle ubíhal a z Maxíka se stal klidný devítiletý veterán stále čekající na svou šanci. V závěru uplynulého roku vše nasvědčovalo tomu, že ji opět dostane. „Začala ho pravidelně venčit rodina, která mu chtěla dát trvalý domov už napořád. Už se všichni nemohli dočkat dne, kdy si ho odvezou. Dva dny před Štědrým dnem nastal Maxíkův velký den a byl potřetí osvojen. Radost měl snad každý, kdo Maxíka zná. Moc jsme všichni chlapečkovi přáli, aby měl na podzim svého života konečně svou rodinu,“ ohlédl se za chvílemi plnými nadějí Leopold Dostál.
Maxík se v novém domově pomalu rozkoukával, ale jen velmi těžko se mu dařilo aklimatizovat se na nové prostředí. „Ač se jeho rodina snažila sebevíc, Maxík byl stále velmi nesvůj a nervózní. Zatímco u nás nikdy nic nezničil, v novém domově toho měl brzy na svědomí poměrně dost. Trápila se celá rodina včetně Maxe a po vzájemné dohodě jsme si 28. prosince vzali Maxíka zpět,“ pokrčil smutně rameny Leopold Dostál.
Stane se zázrak?
Max tak stále zůstává v nabídce Útulku Voříšek. Zde se mu sice dostává veškeré možné péče, vlastní rodinu vybavenou nekonečnou trpělivostí mu to však nikdy nemůže nahradit. Bohužel Stíny jeho minulosti, již si on sám však nevybral, jsou natolik temné, že hrozí, že v útulku zůstane až do konce svých pozemských dní. Pomoci může snad už jen zázrak. Stane se?
