Jedním z vládou ČR naprosto opomíjeným, ale přitom velmi zásadním dopadem současných hygienických opatření v negativním směru bylo bezvýhradné zrušení veškerého sportování dětí a mládeže.

Včetně organizovaných pohybových aktivit. Jak se s danou situací vypořádávají regionální kluby, jež svou mládežnickou členskou základnou patří k největším?

VOLEJBAL: takhle se špičková kvalita vychovávat nedá

Volejbalový oddíl VK Prostějov je profesionální organizací, jejíž ženský tým může díky výjimce od Ministerstva zdravotnictví pro profi sportovce pokračovat v soutěžní činnosti. „Ale co se týče mladých děvčat všech věkových kategorií, jsou na tom bohužel úplně stejně, jako všichni ostatní věnující se týmovým sportům: po kolektivní stránce nemůžou dělat absolutně nic,“ potvrdil zřejmý fakt šéftrenér mládeže ve vékáčku Aleš Novák.

Po udělení výjimky vznikl nápad trvaleji zařadit do přípravy klubového A-družstva žen alespoň část hráček z juniorského výběru. „Těm holkám by to za současné situace strašně pomohlo, neboť jsou v klíčovém věku přechodu mezi dospělé a jakýkoliv delší tréninkový výpadek – zvlášť takhle neplánovaný uprostřed rozjeté sezóny – má na jejich rozvoj neblahý vliv,“ upozornil Novák.

Výše zmíněný záměr však ve větší míře narazil na nutnost případného uzavření profesionálních smluv s nadějemi věkové kategorie U19, což za současné ekonomicky složité situace není snadné finančně ani technicky. Alespoň že po Novém roce schválila Národní sportovní agentura ČR s posvěcením vládních autorit výjimku, na jejímž základě mohou normálně trénovat studenti i žáci specializovaných sportovních tříd napříč všemi odvětvími.

Přesto některé juniorky a kadetky, většina starších i mladších žákyň a všechny členky přípravky VK mohou pokračovat s přípravou jen individuálně. „Starší holky to samozřejmě zvládají nějak samy na určité solidní úrovni, už na to mají věk a nějaké zkušenosti. U těch mladších to naopak je mnohem víc o rodičích, jestli si s nimi třeba doma zacvičí nebo je občas vezmou ven na procházku, případně si i zaběhat. My se snažíme na dálku pomáhat, ovšem takový improvizovaný režim má ke špičkové přípravě pochopitelně daleko.“

HOKEJ: kluci trpí, ale nelenoší, trenéři je nenechávají vydechnout

Žádné nárazy puků nebo těl do mantinelu, žádný křik, žádné údery hokejek do mantinelu. A nikde ani živáčka. Také zimní stadion v Prostějově kvůli koronaviru osiřel. Od konce listopadu loňského roku se na něj sice vrátili Jestřábi, pro mládežnické eskáčko je však nadále uzavřený. Trenéři navíc nemohou své svěřence vyvést ani do počasí venku. Ale že by v prostějovské hokejové mládeži hodili s trénováním flintu do žita? To ani náhodou. „Máme individuální plán na suchou přípravu od klubu a individuálně jezdím trénovat do Polska, neboť pro udržení mé dobré kondice potřebuji i chytání na ledové ploše,“ říká třeba čtrnáctiletý David. Ten by za normálních okolností byl většinu dnů v týdnu na ledě. Nyní se musí spokojit s úkoly, které posílají trenéři. Ti se sice snaží, co to jde, praxe na ledě ale bude chybět. „Každá kategorie u nás dostává tréninkové plány na týden. Kluci na závěr týdne vždy posílají vypsaný plán a většina i nějaká videa, jak jim to šlo,“ říká Filip Smejkal, který má na starost starší žáky a dorost. Obává se však, že herně půjdou jeho svěřenci dolů. „Určitě je ten režim jiný, takže obava určitě je... Ale věřím, že se kluci po návratu, který doufám, že bude brzy, vrátí do procesu rychle,“ uvádí.

Jako problém nedobrovolnou pauzu vnímá rovněž jeho kolega Mikuláš Mihňák, který se dokonce dočasně vrátil na Slovensko. „Hráči v tomto období ztrácejí nejen tréninkový, ale také denní režim, což není nejlepší,“ poznamenal Mihňák, který má na starost začínající hokejisty. Problém má navíc i další stránku, při současné situaci zůstala řada rodičů s hráči doma. A tak i oni pocítili, jak moc hokej dětem chybí. „Je to dost špatné. Kluci jsou oba sportovci a byli zvyklí na denní tréninky a víkendové zápasy,“ říká třeba Andrea Kutmonová. „Starší syn se mnou cvičí doma, asi hodinu týdně – víc se mu nechce. Ale v podstatě jsou otrávení, nemají ten správný smysl a zápal,“ povzdechla si.

Právě ztráta motivace může ve výsledku vést nejen k nižšímu úsilí při trénování doma, ale také k pohodlnosti a případně až ke ztrátě zájmu se ke sportu vracet. A to navzdory nápaditým tréninkovým výzvám, které už si SK Prostějov 1913 vytvářelo během jarní uzávěrky. Klub například spolu s dalšími moravskými celky rovněž organizuje soutěže pro brankáře, mezi jejichž účastníky je i David. Ten věří, že se i přes obtížnou situaci dokáže udržet v kondici. „Myslím, že se udržuji v tréninku dle podmínek, které mám. Chybí mi ale náš tým, klub,“ smutní mladý hokejista.

FOTBAL: Druhou nedohranou sezónu nikdo zažít nechce

Fotbalisté kromě mužů eskáčka za současných podmínek nemohou ani trénovat. Za poslední rok tak mládež nejvíce zastoupeného sportovního odvětví stojí, kromě krátké přestávky, kdy se alespoň během podzimu odehrála necelá polovina soutěží. V největším regionálním klubu nyní spoléhají na individuální přípravu a plány, jež mládež dostává od šéftrenérů. Fungování na této bázi však kontakt a pravidelné tréninky nenahradí.

„Situace je už opravdu kritická. Když navíc vidíme, že počet nakažených zase roste, netroufnu si ani odhadnout, zda dojde ke zlepšení. Už se začíná mluvit o tom, že se Fotbalová asociace ČR dohodla s Národní sportovní agenturou, ale je otázkou, zda se to v současné situaci opravdu nějakým způsobem rozvolní. Všechno také pravidelně probíráme s šéftrenéry. Je nám jasné, že pro mládež to je obrovské ovlivnění i do budoucna. Velké obavy máme také o stavy mužstev, protože se dá předpokládat úbytek dětí. Není to lehké, ale musíme bojovat,“ přiznal sportovní ředitel klubu Ladislav Dudík. 

Současné problémy si uvědomují také v Olšanech, kde se jinak daří napříč kategoriemi a všechny mládežnické celky hrají krajské soutěže. „Celý poslední rok je velký problém pro mládež. Je to těžké nejen pro děti, ale také pro nás trenéry i rodiče. Odpadla více než polovina zápasů, což je neskutečně moc. Je také otázkou, jak to bude dál. To světlo na konci tunelu zatím moc vidět není. Všichni teď pevně doufáme, že se co nevidět objevíme zpátky na hřišti. Roční výpadek zkrátka na mládeži bude více než patrný. Hlavní však bude, aby se k tomu kluci i trenéři s láskou vrátili,“ prozradil Petr Hansl, kouč mladších žáků.

Totožný stav zažívají také mužstva na okresní úrovni. Jedním z úspěšných klubů posledních let jsou žáci Brodku u Prostějova. Kromě toho mají také dorost, jenž je spojen s Němčicemi. „Loňská sezóna už dopadla, jak všichni víme. Podzim vypadal nadějně, ale nakonec se ani ten nepodařilo dohrát, kluci nyní už pět měsíců nedělají nic. Za poslední rok je toho už opravdu moc. Situace je náročná, děti přece potřebují pohyb, kolektiv. Takhle to přece nemůže fungovat stále dokola. U dětí to bude znát nejvíce. Jak pak máme zlepšovat mládež a pro ně nezbytné podmínky? Přitom zrovna v posledních letech mužstev, která se mládeži začala věnovat, přibývá, je však otázka, zda tu pauzu přežijí. Nikdo nemá ani žádnou jistotu, jestli je tohle naposled,“ uvědomuje si také sekretář i mládežnický trenér v Brodku u Prostějova Radek Kolařík. 

BASKETBAL: bez pravidelného tréninku nejde čekat zlepšení

Mladí basketbalisté BCM Orli Prostějov mají své týmy ve všech věkových kategoriích od přípravek až po mužský výběr do 23 let, který hraje druhou nejvyšší soutěž. A také tento úspěšný klub od polovina října stojí. Přestože se i ve spolupráci s Českým basketbalových svazem snaží pomocí různých technologických možností se svými hráči pracovat, pravidelný trénink a zápasový rytmus to pochopitelně nenahradí. „Stejně jako ostatní sporty bojujeme, jak se dá. Nabízíme našim hráčům možnost alternativních tréninků. Rodiče u především těch nejmladších věkových kategorií se snaží vymyslet i náhradní způsob zdravého pohybu a pořádají různé výlety. Není to snadná doba, všichni v sobě držíme naději, že se vše vrátí do běžných kolejí,“ říká předseda BCM Orli Michal Műller. „Pravidelný trénink se ale přes veškerou snahu nahradit nedá,“ uznává šéf klubu.

Již po minulé nedohrané sezoně bylo složité opět nastartovat výkonnostní růst hráčů. Díky tomu, že basketbal je hodně náročný na rychlost a celkovou koordinaci těla, je vždy každý výpadek hodně nepříjemný. Zásluhou velkého úsilí trenérů se podařilo tréninkové manko minimalizovat, v polovině října ale přišlo další přerušení soutěží i tréninků a stále trvající pauza se pod výkony hráčů hodně podepíše.

„Bez pravidelného trénování se výkonnostní progres minimálně zastaví. Z pohledu sportovního růstu je pro tuto generaci mladých hráčů současná situace extrémně nepříjemná. Budou mít co dělat, aby se vrátili do kondice. Basketbal je navíc hodně o drilu, o herních signálech a to se bez tréninku nedá naučit,“ uvědomuje si trenér prostějovské mládeže Michal Pešta, který čerstvě převzal i celek BK Olomoucko v Kooperativa NBL. „V sestavě máme kluky z BCM Orli, ti pochopitelně trénují a mají možnost se zlepšovat. Doufám, že se to bude v co nejbližší době týkat všech kluků z našeho mládežnického klubu,“ přeje si.

KORFBAL: sportujeme pro radost, která teď chybí

Korfbalový oddíl SK RG Prostějov patří mezi vyloženě zájmové spolky a v jeho případě platí, že ani elitní tým dospělých působící v extralize (tedy nejvyšší české soutěži) nehraje pro žádné peníze. Přesto nemá díky dlouhodobě systematické i obětavé práci s dětmi žádný problém udržovat početnou členskou základnu nadšeně sportující mládeže. Která však aktuálně nic ne(z)může.

„My jsme se všemi věkovými kategoriemi trénovali do poslední možné chvíle, kdy to ještě šlo. Potom už to jelo ráz na ráz tím, jak rychle se zpřísňovala hygienická opatření. A poslední kapkou bylo uzavření škol včetně reálky, v jejíž hale máme domácí prostředí. Od té doby se musí všichni členové našeho klubu připravovat individuálně. Je na konkrétních jednotlivcích, nakolik si za momentální situace, která trvá už déle než měsíc a ještě nějakou dobu určitě bude pokračovat, dokážou sami poradit. Kdo zvládne se delší dobu aspoň fyzicky udržovat na nějaké solidní úrovni, získá oproti jiným výhodu,“ uvažoval hlavní kouč ergéčka David Konečný.

Každopádně též on vnímá nemalé nebezpečí hrozící ztráty či oslabení vztahu k milovanému sportu. „My děláme korfbal vyloženě pro radost, a protože nás moc baví, přináší uspokojení z pohybu i společně tráveného volného času v dobré partě kamarádů. Bohužel veškeré tyto pozitivní, a navíc sdílené emoce teď chybí. A dokážu si představit, že na méně odolných holkách i klucích tohle zanechá větší stopy, kvůli čemuž pak ten přístup ke sportování přestane být tak nadšený, intenzivní. Někteří toho třeba nechají úplně,“ připustil Konečný vyústění, jež si žádný lodivod nepřeje.

POHLED RODIČE: je to jako boj s větrnými mlýny

Pro dokreslení bezvýchodnosti současné situace jsme získali také názor maminky mladého začínajícího sportovce, který není zdaleka ojedinělý. Naopak spíš přesně vystihuje realitu, v níž jsou nyní rodiny nuceny žít.

„Syn chodil čtyři roky do atletické přípravky, kde ho to docela bavilo. O závěr svého posledního roku však přišel kvůli první vlně koronaviru, která celý kroužek od začátku března až do konce června zrušila. Potom kluk s atletikou ještě absolvoval letní příměstský tábor, přesto pak řekl, že by chtěl zkusit nějaký jiný sport. Vybrali jsme korfbal, jenž si předtím zahrál na dvou školních turnajích a dost se mu zalíbil. Od září začali ještě s kamarádkou chodit na tréninky korfbalového oddílu SK RG Prostějov věkové kategorie U13 – a oba byli nadšení, hodně je to chytilo. Jenže tam byli pouze čtyřikrát nebo pětkrát a vzápětí přišla nová stopka kvůli opětovnému šíření covidu,“ popsala žena a matka, jež si nepřála zveřejnit své jméno.

Proč? Na řešení situace s nakažlivou nemocí má totiž vyhraněnější názory nekorespondující s tím, jak se k dané problematice staví vedení státu. „Vadí mi, že místo hledání řešení, jak primárně ochránit rizikové skupiny obyvatel, jsou kvůli koronaviru plošně omezováni úplně všichni. Včetně dětí a mladých, které vůbec neohrožuje. Od začátku října se tak s manželem musíme vedle své vlastní práce ještě starat celé dny o dva školáky, dohlížet na jejich on-line vyučování, doučovat je čemu nerozumí, zajišťovat komplet stravování, a navíc se pokoušet, aby měli aspoň nějaký zdravý pohyb. Do toho přišla skoro dvoutýdenní karanténa, kdy jeden z nás musel při menším kašlání na testy, měl pozitivní výsledek a následně jsme byli celou dobu zavření v třípokojovém bytě, ačkoliv nám všem ostatním vyšly testy negativně a nebyli jsme vůbec nemocní. Když to sečtu, tak starší syn ve svém věku nutně potřebuje aktivní pohyb a sociální kontakt s vrstevníky, o nějakém standardním životním režimu nemluvě. Místo toho drtivou většinu času sedí zavřený doma, nezvládá školní učivo, tak jak by měl a normálně zvládal, navíc v řádu měsíců nemůže dělat sport, který ho začal tolik bavit. Kromě toho je reálná perspektiva, že se tenhle nouzový způsob života bude opakovaně vracet s dalšími vlnami covidu. K čemu to asi povede? Připomíná mi to pověstný boj s větrnými mlýny. A člověk je rád, když se z toho všeho nezblázní,“ uzavírá naštvaná maminka větami, jež přestávají být mezi širokou veřejností ojedinělé.