Velmi smutná zpráva přišla do redakce v uplynulém týdnu. Ve věku 92 let totiž v neděli 19. února naposledy vydechl pan Alois Makovec starší, zakladatel firmy Makovec – maso a uzeniny, která se za více než třicet let své existence stala známou po celé České republice, oblibu našla i na Slovensku. Spojení rodiny Makovců a řeznictví sahá až do devatenáctého století a rodinný podnik nezastavila ani dlouhá pauza způsobená komunistickým režimem.
Alois Makovec se narodil v roce 1931 v Seloutkách, kde také prožil celý svůj život. Po skončení druhé světové války se vyučil řeznickému řemeslu a společně se svým otcem se tomuto povolání věnoval. Po nástupu komunistů ale o rodinný klenot přišel a nuceně se živil jako traktorista. V šedesáti letech odešel do důchodu, v němž však vydržel jen pár měsíců a po převratu začal společně se svými syny rozjíždět firmu, kterou dnes každý z nás velmi dobře zná.
„Právě založení firmy bylo pro něj jednou ze srdečních záležitostí. Jednak proto, že se po čtyřiceti letech mohl konečně věnovat svému řemeslu a uplatnit tak své bohaté znalosti, a také proto, že viděl, jak se i další generace vydaly cestou rodinné tradice. A právě na začátcích firmy se ukázala jeho obrovská obětavost a pracovitost, kdy namísto toho, aby si užíval zaslouženého důchodu, pracoval každý den i o víkendech. Toto dlouholeté nasazení dělal i z lásky ke své rodině. Sám totiž moc dobře věděl, jak těžkou práci obnáší řeznické řemeslo, a poznal, kdy je potřeba synům pomoci pro zajištění celé rodiny,“ uvedl při posledním rozloučení ve smuteční řeči vnuk Zdeněk Makovec.
Kromě řezničiny byl také vášnivým myslivcem. A nebyla to jen ta, jež patřila mezi jeho největší koníčky, byl to také výcvik psů. Radost mu přinášel i kulečník, nejednou byl přeborníkem v seloutecké hospůdce.
„Děda byl vždy velmi dobře naladěný a měl pozitivní náladu. Rád vzpomínám na jednu příhodu. Bylo mu tenkrát asi třiaosmdesát a doktor se ho ptal: ‚Kolik Vám je, pane Makovče, sedmdesát pět?‘ a děda na to: ‚To ne!‘ A doktor: ‚Víc?‘ a děda rázně odpověděl: ‚Míň!‘ O rok později jsme byli v jednom obchodě a děda tam prohlásil, že jede z práce. Prodavač se ho skoro až vyděšeně zeptal: ‚Vy ještě pracujete?‘ Děda rázně odpověděl: ‚Takovej mladík jako já pracovat přece musí.‘ Na tyto příhody rád vzpomínám, protože krásně vykreslují, o jak pozitivního člověka se jednalo a že věk pro něj byl jen číslem. A pro něj to opravdu pouze číslo bylo. Pro všechny, kteří ho znali a viděli v práci, byl vzorem nezdolného člověka, jenž pracoval až do svých devětaosmdesáti roků. A do práce chodil opravdu s nadšením. I poté, co již chodit nemohl, se na firmu neustále ptal,“ zavzpomínal dále na svého dědečka Zdeněk Makovec.
Zdravého a humorného ducha si Makovec starší zachoval až do svých posledních dnů. Vždy se těšil z návštěv syna a vnoučat, především pak pravnoučat. Teď už na své nejbližší bude dohlížet z nebe…
