Objev desetiletí se podařil archeologům v areálu bývalé držovické cihelny, kde objevili hrob dospělého muže z doby pozdního stěhování národů. V jámě byl kromě železného kopí a železného nože velmi dobře zachovaný železný meč, takzvaná spatha o délce necelého jednoho metru.
Do areálu bývalé cihelny v Držovicích se odborníci z Ústavu archeologické památkové péče Brno vydali kvůli zemním pracím. Objevili jeden žárový hrob, jedenáct kostrových hrobů, z nichž většina byla již v minulosti otevřena. Dva z hrobů však zůstaly nedotčené. „Za objev desetiletí lze považovat hrob č. 10/2024, který poskytl pohřeb dospělého muže, bojovníka a jezdce na koni. V terénu takřka nečitelná hrobová jáma o rozměrech 230 krát 100 centimetrů a hloubce 45 centimetrů se nelišila od okolního sprašového podloží, proto zůstala dodnes utajena," vysvětlil archeolog Pavel Fojtík. Kostra muže ležela v natažené poloze na zádech a byla orientovaná ve směru z východu na západ. V rohu jámy bylo železné kopí, při pravé ruce pak železný nůž, a především velmi dobře zachovaný železný meč, takzvaná spatha o délce téměř 90 centimetrů. Archeologové našli i železnou opaskovou přezku, železnou ocílku, úštěpy silicitů sloužících za křesací kameny a měděnou římskou minci. „U paty pravé nohy byla vyzvednuta velmi subtilní železná destičkovitá ostruha dokládající jízdu na koni, se kterou lze spojovat i neklamné stopy vážných, ale zdárně zhojených zranění utrpěných nepochybně při pádu z koně. Jednalo se o zlomeninu levé kosti stehenní, a především pravé kosti pažní. Zlomenina po srůstu vedla k viditelnému a jistě i citelně omezujícímu zkrácení pravé horní končetiny," vysvětlil Fojtík. Další desítky nálezů archeologové objevili také v ostatních zkoumaných hrobech.
„Objevy z Držovic reprezentují doposud nejseverněji lokalizované pohřebiště z doby pozdního stěhování národů. Držovická cihelna se tak řadí k důležitým lokalitám počátku 6. století našeho letopočtu nejen v českých zemích, ale i v širší oblasti středního Podunají. Jde svým způsobem o unikátní doklady doby, kdy se zde usazení příslušníci germánského kmene Langobardů postupně přesouvali do Panonie, dnešního severozápadního Maďarska, aby na konci svého putování v roce 568 dorazili až do dnešní severní Itálie, kde je jejich jméno dodnes uchováno v geografickém označení Lombardie," dodal archeolog.
