Přiznám se, že občas mám tendenci sklouzávat do určitých šablon, zvlášť když jsou podpořeny častými zkušenostmi. Pokud se vyskytne na silnici nějaký problém, většina řidičů si asi povzdechne, no jo, ženská. Moje nejbližší okolí mi v tomto dává za pravdu, zdatné řidičky v rodině opravdu nejsou k mání. Ovšem od té doby, co jsem s bývalou kolegyní kdysi absolvoval služební cestu napříč Evropou, jsem si svůj náhled náležitě poopravil a tvrdím, že i ženský živel se může pro místo za volantem přímo klidně narodit.
Blog redaktora
Takové zvolání se ozývá mezi českými sportovními fanoušky od začátku minulého týdne, kdy nový ministr zdravotnictví Jan Blatný oznámil, že vláda ČR udělí výjimku k brzkému restartu profesionálních týmových soutěží při splnění přísných hygienických podmínek.
Měsíční pauza profesionálního sportu je u konce. Dokonce to začíná vypadat, že i poloprofesionální sporty dostanou zelenou. Bylo tohle opatření však opravdu nutné? Profesionální sportovce sport živí a zakázat jim vykonávání práce bylo poněkud nešťastné. Navíc opravdu neznám příliš jiných povolání, kde by byli „zaměstnanci“ pod tak velkou kontrolou jako právě v profi sportu.
Dějiny tvoří lidé. Povětšinou se ale mluví o slavných státnicích, vojevůdcích, případně umělcích, ovšem je spousta bezejmenných hrdinů, o kterých se mnoho neví. Jsem rád, že existuje instituce Paměť národa, která sbírá právě příběhy těch běžné veřejnosti neznámých. Z jejího bohatého portfolia jsem pro tentokrát převzal příběh z nedalekého Čunína. Hlavní hrdinka se narodila před 100 lety v říjnu 1920. Jmenovala se Karla Šimková rozená Šmídová.
Děti doma, klienti v domovech pro seniory prakticky neprodyšně zavření, majitelé restaurací hořekující. Současná doba píše řadu příběhů, většinou nepříliš hezkých. Píše však také příběhy nenávisti. Tuším, že ta věta zazněla (možná ne poprvé) v díle J. K. Rowlingové, kde se hovoří o těžkých dobách: že ty dokáží z lidí přivést na povrch to nejhorší i to nejlepší. Ukazuje se, že na tom něco bude.
V minulých týdnech se ke mně dostaly informace o kočce, které někdo nebo něco totálně oškubalo nohy až na maso. Nikdo neví, jestli to byl člověk, nebo past.
Fronty lidí, nervozita, reptání, na druhé straně desítky přepracovaných zaměstnanců. Jde snad o vzpomínku na otevření některého z prostějovských hypermarketů? Ne, taková je totiž nyní realita u řady úřadů nejen v Prostějově. Dle nařízení vlády je možné mít v současnosti otevřeno pouze dva dny v týdnu. Jenže zatímco otevírací doba je omezená, těch, kteří potřebují něco vyřídit je, zdá se, stále stejně.
Celý svět napjatě očekává výsledky prezidentských voleb ve Spojených státech amerických. Joe Biden tam získal téměř jistotu vítězství. Jenže hlasy už několik dní nejsou sečtené a úřady si dávají na čas.
Donald Trump začíná vyhrožovat. A musím se zeptat. Je tohle pro tak důležitého státníka normální? Dle mého názoru se chová jako pořádný hulvát. Americký prezident či kandidát na něj by si prostě neměl dovolit výhružky soudy a tvrzení, která nemůže nijak podložit.
Když se mi nedávno jedna z mých blízkých osob svěřila, co se jí stalo v práci, nemohl jsem tomu uvěřit. Zaučovala jednoho ze zaměstnanců, a ten jí po půlhodině řekl, že má příznaky covidu-19 a byl v kontaktu s nakaženou osobou, ale musí chodit do práce. Takhle to dál nepůjde. Lidé na opatření kašlou, ta se kvůli tomu ještě mohou protáhnout.
Vzpomínám si na ten osudný den, kdy v listopadu 2015 zaútočilo několik sedm islámských radikálů v Paříže. Bolestivé zprávy o 130 mrtvých civilistů zasáhly snad každého z nás. Neuvěřitelný akt náboženské brutality zkrátka otřásl nejen Evropou, ale celým světem.
O prezidentech Spojených států amerických se často píše jako o nejmocnějších mužích planety. Nicméně si myslím, že pravda je trochu jinde. Mocní lidé fungují trochu jinak. Jistě, prezidenti USA jsou známé tváře, které mohou ovlivnit masy lidí. Nicméně nelze o nich říci, že jsou nejmocnější.
Tohle tady ještě nebylo! Nejen naše společnost, ale zejména lékaři ještě nikdy nebyli tak rozdělení jako v případě koronavirové epidemie. Zatímco jedni tvrdí, že je to trošku horší chřipka a žádají, aby vláda zrušila všechna plošná omezení, ti druzí zase upozorňují, že vir se šíří extrémně rychle, přičemž v některých případech dokáže být mnohem nebezpečnější než jakékoliv dosud známé respirační onemocnění. Postoje společnosti i vlády se mění ze dne na den. Pořádat jakoukoliv akci pro víc než pět lidí je za takových podmínek hodno člověka se zálibou v hazardu. A do této nezáviděníhodné situace se dostali také sokolové.
Ahoj všichni,
máme po krajských volbách a já se ptám, kde jste byli, vážení voliči? Pokud jste se báli covidu, tak je to vážně chabá výmluva, protože vše bylo zabezpečeno, nikdo se bát nemusel. Takže za mne je to zase jen a jen alibismus, na což ovšem dojely některé tradiční strany. Je jen otázkou, co teď udělají se svým rozlitým mlékem, upřímně jim to nezávidím.
A stejně tak upřímně nezávidím nám občanům zase to, že v čele krajů budou zřejmě stát nejrůznější slepence, protože jsou tady partaje a hnutí, které by pětiprocentní hranici samostatně nikdy nepřekročily a již dávno měly skončit v propadlišti dějin. Bohužel volební zákon slepence umožňuje a tak tady zase máme některé osoby, které již dávno měly být v politickém archivu.
Možná vás to překvapí, ale od bitvy na Bílé Hoře letos uplyne celých 400 let. Budu se tomuto tématu věnovat v samostatné analýze, kde zohledním tehdejší situaci v našem regionu, ale dnes chci hovořit o tom, jak jsem si na tuto bitvu vzpomněl v poslední době, protože se nám nějak kupí prohry a to na různých frontách.
28. říjen. Neobyčejný den. Den, kdy v roce 1918 naši předci získali nezávislost na Rakousku-Uhersku a hrdě vyhlásili samostatný Československý stát.
Tatíček Masaryk by nyní nejspíš plakal. Dlouhá léta Češi (a Slováci) drželi při sobě za všech okolností.
