Blog redaktora

Některé věci prostě nechápu a nevím, kde se v lidech bere taková sobeckost. Ano, česká vláda dělá jeden přehmat za druhým a vyhlášená protiepidemická opatření mění takřka ze dne na den. Ale jedno zůstává a mělo by být zásadní. Nosit ochrannou roušku všude, kde přicházíme do styku s jinými lidmi.

Ve světě módy se pravidelně za iks let více či méně zkracují dámské sukně, což mužská populace náramně kvituje. To v českém hokejovém prostředí se zase opakovaně – zpravidla začátkem ledna po nevydařeném šampionátu juniorů do dvaceti let – vracelo obligátní téma nutnosti početně zúžit tuzemské soutěže, především mládežnické.

Euforie z postupu, pak stagnace. Následovalo pozdní šlápnutí za záchrannou brzdu, které ale nakonec bylo efektivní. A nyní je to jedna velká jízda, místy samozřejmě s nějakým tím nadskočením a přibrzděním, celkově ale setrvalý cval směrem vpřed. Prostějovské eskáčko přestalo přešlapovat, naopak se vydalo dál, za lepšími zítřky.

Tak a je to. Vánoce máme šťastně za sebou. Ne že by to bylo samo o sobě bůhvíjak rizikové období. Pravdou ale je, že několik útoků na poměrně křehkou tělesnou konstrukci obyčejného smrtelníka v sobě nejkrásnější svátky v roce nesou.

Příliš pesimistický titulek? Ne tak docela. Začátek očkování v České republice totiž nesnese žádná měřítka, alespoň ne v civilizovaném a vyspělém světě. Nádech tragikomičnosti přitom očkování v Česku nabralo ještě předtím, než prvním našincům jehly pronikly kůží... Jak? Postaral se o to Andrej Babiš. Premiér se totiž prakticky vyhlásil odborníkem na zdravotnictví, ve kterém se přece podle svých slov pohybuje rok. A následně národu sdělil, že bude zmocněncem pro očkování. Pár dní nato obrátil, prý to byla nadsázka. A ještě o několik dní později uvedl, že to zase bere zpět a zmocněncem bude on. Vtipné? Ano. Dokud si člověk neuvědomí, že na manažerských schopnostech tohoto pána bude hodně záležet, kdy se koronavirus v Česku dostane pod kontrolu. Děsivá představa.

Každý lidský život má svoji hodnotu. Pokud nám to umožní zdraví, pak je z podstatné části hlavně na nás, jak jej strávíme. To samozřejmě platí i pro bezdomovce. Drtivá většina z nich si svůj způsob života sama vybrala. Přestože je mnozí z nás považují za spodinu, často svým chováním vystupují z davu, a dokonce se z nich mohou stát celebrity svého druhu. Platilo to například i pro bezdomovce Zdenka, kterého lidé pravidelně potkávali před vchodem do prostějovského Albertu u prostějovského nádraží.

Zdraví, pohodu, trávení hodně času s blízkými. To si obvykle lidé přejí koncem starého a začátkem nového roku. Sportovci nejsou výjimkou. Loňský rok byl ale jiný, a i letošní minimálně zpočátku bude. Důvod je nasnadě. Co tedy popřát sportovcům do doby plné nejistoty a v případě amatérských možná až zoufalství?

Vím, že tohle toužebné zvolání je za současné situace v ČR i v celém světě jen zbožným přáním, které se minimálně během nejbližších týdnů či měsíců bohužel nenaplní. Přesto se vnitřního přesvědčení o nutnosti co nejrychlejšího návratu k celkové normalitě života včetně sportu nedokážu ani nechci zbavit.

Zkrácený podzim je minulostí také pro nejvyšší regionální soutěž. I když se ve druhé polovině roku 2020 odehrálo pouhých deset kol, okresní přebor ukázal, že má co nabídnout. Samozřejmě ne všechny zápasy zcela lahodily oku diváka, většina však musela příznivce bavit. Pandemie koronaviru soutěž nijak nepoznamenala, přesto se jeden ze zápasů musel odložit, nešlo ovšem o nic horšího než promočený terén v Určicích.

Poměrně velkou pozornost v českém volejbalovém rybníčku vzbudil nedávný přestup smečařky Martiny Michalíkové do VK Prostějov. Hlavním důvodem samozřejmě bylo předchozí působiště sedmadvacetileté hráčky UP Olomouc, odkud ji tamní vedení krátce po začátku aktuální sezóny z ekonomických důvodů nemilosrdně vyhodilo.

Vánoční dárky v určitém věku už člověk bere tak nějak s rezervou, ale vždy, alespoň tedy mne potěší nějaká pěkná kniha, v lepším případě knih více. O posledních Vánocích se mi dostala do rukou kniha autora Jiřího Pernese pod názvem Moravští zemští prezidenti. Ano, je to literatura odborně historická, ale přiznejme si, že na dějiny moravského regionu se tak nějak pozapomíná, proto neškodí si něco z bohaté historie Moravy připomenout.

Zvykl jsem si na tomto místě v téhle rubrice každoročně bilancovat (alespoň krátce), co v regionálním sportu přineslo uplynulých dvanáct měsíců jednoho končícího letopočtu. Nikdy by mě však nenapadlo, že takové hodnocení bude reálně v první řadě o něčem jiném než o sportování.

Porcování peněz na sport je tady. Letos ale v řadě klubů nadšení z přijatých dotací vystřídají chmury. Těžko se tomu divit. Kluby dostanou od města Prostějova podstatně méně, než kolik žádaly. A jde přitom o ohromné částky. Rozdíl činí v případech prvních dvou programů statisíce i miliony. Například „A“-tým Jestřábů dostal pouze šedesát procent požadované částky. Propastné je to ovšem i u BK Olomoucko, kde přistane dokonce jen pětina požadované částky. S krácením a krouháním musí kluby a oddíly počítat vždy. Může se tak přitom stát hned na třech místech. Obvykle se tak děje ve sportovní komisi, dále je možnost krácení v radě a při vyšších částkách na zastupitelstvu.

Nejistota. To je asi nejčastěji skloňované slovo v souvislosti s restauracemi. Ty často nevědí, v kolik budou moci otevřít. A zatímco ještě před týdnem mohly mít do 22 hodin, před dvěma týdny byly zavřené. A nyní se opět budou muset omezit, vláda jim přikázala zavřít ve dvacet hodin.