Přiznám se, že za poslední roky jsem odvykl častěji navštěvovat fotbalové zápasy nižších mužských soutěží. Do Večerníku o nich zasvěceně psali kolegové, já se věnoval svému milovanému volejbalu a také jiným, převážně kolektivním sportům.
Přístup českého státu k podpoře sportu konkrétně a pohybových aktivit obecně je v dlouhodobém měřítku macešský. Z mého pohledu až skandální, což jednoduše dokládá fakt, že patříme k zemím s nejnižšími dotacemi na sportování v celé Evropě.
Máme zvoleného i inaugurovaného prezidenta. A já říkám sláva. Neříkám to proto, kdo zvolen byl, ale proto, že se snad již konečně uklidní ona vypjatá volební atmosféra, která nás provázela prvním, především pak druhým kolem hlasování. Dnes odcituji sám sebe a přidám sem svůj facebookový status, který jsem přidal po ukončení voleb. Zněl takto: „Žijeme v podivné době, kdy pravda je vydávána za lež a lež za pravdu, lidé jsou na sebe zlí a dokážou si neuvěřitelně navzájem ničit život, jsme na myšlenkovém a aktuálním dně a krizi, zdá se, není konec. Člověku je z toho smutno, ale pak si vzpomene, že má krásnou ženu a zdravou dceru, a je mu hned líp. Pojďme se semknout a hlavně v rodinách. S těmi nejbližšími vše překonáme. V jednotě je síla.“
Jsme lidé učenliví a brzy jsme si osvojili používání nejrůznější techniky, bez které se spousta z nás už jen těžko obejde. S dobou jde navíc všechno také rychle dopředu a vidět je to na celé řadě technologií. Stačí zmínit telefony. Je to jen pár dnů od chvíle, kdy jsme si připomínali kulaté padesáté výročí od prvního hovoru z přenosného telefonu. Tehdy to byla cihla, na kterou jste potřebovali kamaráda. Postupem času se z ní ale stával drobný přístroj, který usnadnil komunikaci každému z nás. V současné době je však trend úplně opačný, z menších typů se přechází na větší.
Rok se sešel s rokem, znovu je tady hokejové mistrovství světa. A s ním i ledová horečka, která každý květen zachvacuje většinu českého národa. Včetně těch, kteří normálně sport zase tak moc nesledují. MS v hokeji je každoroční výjimkou.
Čas letí jako bláznivý a od mužských kategorií napříč regionem jsme se dostali až k mládeži. Tentokrát jsme u té zcela nejmladší kategorie, kterou tvoří přípravky. V nich je všude po regionu zásadní boom, který pro budoucnost může mít velmi pozitivní dopad. A ne jinak je tomu i v Prostějově, kde mají bez nadsázky zaplněné všechny ročníky. Není to však jen o zájmu dětí, ale i dobré a systematické práci všech trenérů. Bez nich by to jen těžko mohlo takto dobře fungovat. A právě na ně se dost často zapomíná, což by nemělo.
Snad každý z nás, kdo už má nějaký ten rok odpracovaný, se dostal k otázce, zda a případně kdy změnit práci, zaměstnavatele nebo i obor. A stejně tak snad každý začal uvažovat: Mám do toho přeci jen jít? Teď, nebo až za půl roku? Kdy je vlastně nejlepší práci změnit nebo naopak v té „staré“ setrvat?
Žákovské kategorie 1. SK Prostějov se mohou pochlubit tím, že na rozdíl od nejmladších i starších kategorií se pravidelně potkávají s těmi nejlepšími celky nabízenými Moravskoslezskou soutěží. Proti tradičním klubům nejvyšší české soutěže je tam ale znát poměrně výrazná propast u všech čtyř kategorií. Jasně dál jsou výběry Sigmy Olomouc, Baníku Ostrava, Zbrojovky Brno či Slovácka.
Porážka jak porážka. Jestli dostanete jedinou branku, nebo to skončí bůrem, je svým způsobem jedno. Tak i tak je to nula bodů a jede se dál. Darda pěti branek může třeba i pomoci.
Naše město na posledním zasedání zastupitelstva finančně podpořilo Český svaz chovatelů, kterému pomůže s opravou klubovny v Plumlovské ulici. Organizace od nás dostane celkem 300 tisíc korun, jež budou sloužit k zhotovení podlahy a položení nové krytiny v klubovně spolku.
Sport a finance jsou věčné téma, které bude neustále hýbat naším prostředím. Bez dostatečných finančních prostředků se totiž organizovaný sport opravdu dělat nedá. A i když si někteří myslí, že je tomu jinak, tak v žádném případě. Věnovat se něčemu naplno od těch nejmenších až po ty nejstarší v jakémkoliv sportu je dřina. Zabere řadu hodin týdně a dělat to jen z dobré vůle v dnešních časech nejde.
Úkolem nás novinářů je mimo jiné poukazovat na problémy, které jsou kolem nás. S jejich řešením si obvykle už hlavu lámat nemusíme, neboť to už je v kompetenci jiných tzv. „odpovědných“ lidí. Práce novinářů je přesto nepochybně zajímavá, snad i proto nám „do řemesla“ fušuje kde kdo. Nejvýrazněji se to projevuje na sociálních sítích. Tam člověk najde opravdu velkou spoustu nejrůznějších podnětů týkajících se nejen celosvětových problémů, jako jsou covid či válka na Ukrajině, ale i jeho bezprostředního okolí.
Okresní fotbalový svaz bude mít po skončení letošní sezóny jistě řadu věcí k projednání a otázek k tomu, jak budou vypadat mužské soutěže pod jejich hlavičkou v dalším soutěžním ročníku. Úpadek se dá jen těžko zastavit a nyní je pravděpodobné, že by se počet mužstev měl zase smrsknout. Už v průběhu sezóny do toho hodila vidle rezerva Protivanova.
V současném nemilosrdně fungujícím a tvrdém sportovním světě není moc časté, aby trenér kolektivního odvětví vydržel ve stejném působišti delší řádku let. Jsou však i takové případy, tím nejznámějším asi Sir Alex Ferguson sloužící více než dvě dekády ve fotbalovém Manchesteru United.
Pamatujete si, kdy jste poprvé zaslechli něco o koronaviru? Kdy jste poprvé nasadili roušku a kdy respirátor? Kdy jste poprvé zůstali zavření doma, kdy jste poprvé zažili antigenní nebo PCR test a kdy jste poprvé slyšeli třeba o on-line výuce ve školách? Člověk má vzácnou vlastnost, že všechno špatné – nebo alespoň většinu – dokáže ze své hlavy vytěsnit. Na druhé straně je dobré si některé věci připomínat a nezapomínat na ně, protože se z nich můžeme poučit a nedělat stejné chyby příště.






