Březen, za kamna vlezem. To říká stará pranostika, my ovšem letos jsme již tak zalezlí, že asi opravdu pranostiky dáme k ledu. Nic nám ale nebrání se znovu ponořit do městských kronik a zjistit co se stalo v minulosti Prostějova.
Blog redaktora
Už se to blíží, už je to za dveřmi. Za pár dní se zcela uzavře Vrahovická ulice. Jak jednoduché! Jak ale zároveň složitý život čeká našince v následujících měsících… Zejména nás Vrahovičáky. Nu což, vždyť rekonstrukci silnice jsme si vlastně vybrečeli a pětileté odklady obrečeli. Tak teď se bez naší milé Vrahovické ulice musíme nějaký čas obejít, i když to bude bolet především řidiče.
Konečná jedenáctá příčka prostějovských mužů v tomto ročníku druhé nejvyšší české soutěže určitě není důvodem k jakémukoliv většímu juchání. Na druhou stranu platí, co jsem psal v téhle rubrice už minule, totiž že Jestřábi dosáhli během uplynulých měsíců i nemálo pozitivního. Například zlepšení herního projevu, zkonsolidování obměněného kádru, dobré spolupráce realizačního týmu či soudržného překonání nemalých těžkostí (ekonomických a jiných) v koronavirově složité době. Tohle všechno rozhodně není málo, byť výsledkově mančaft trochu zůstal za svými reálnými možnostmi.
Je to už pět let, co eskáčko postoupilo do 2. ligy. Později sice ještě stihlo sestoupit, nyní už se ale zdá, že se stalo pevným účastníkem soutěže, se kterým se navíc po výkonnostní stránce musí počítat. Nabízí se tedy otázka, zda nastal čas, čas posunout se dál?
Vzrušené diskuse a debaty v médiích – včetně poměrně drsných přestřelek odlišných názorů – na téma dalšího směřování výkonnostně i výsledkově strádající české hokejové mládeže postupně utichly. Tentokrát však ne úplně. A co je především důležité, z tradičního lednového poprasku po neúspěchu na juniorském mistrovství světa U20 konečně vyústily pozitivní změny v nedobře nastaveném systému soutěží.
Postup prostějovských volejbalistek do semifinále UNIQA extraligy ČR 2020/21? Ještě zkraje března vypadalo něco takového jako hodně divoká a nereálná představa, v případné praxi se rovnající (ne)malému sportovnímu zázraku. Přesto se nakonec mohla klidně zhmotnit.
Odkládání volebních valných hromad je konec. Teď už je jasné, že se začátkem dubna budeme znát, kdo bude dále vládnout nejen okresním fotbalovým svazům, ale také tomu krajskému. V současné situaci, kdy pandemie zcela zastavila všechny soutěže a vznášejí se otazníky nad tím, zda se vůbec dohraje podzimní část, to nebude pro nové či staronové vedení rozhodně lehká úloha. A to ani nezmiňuji další problémy, se kterými nyní fotbal bojuje především ve vyšších patrech. Každý z kandidátů, který v této nelehké době chce pracovat pro fotbal s čistým svědomím, tak zaslouží obdiv.
Řadu želízek v ohni v podobě týmů mělo fotbalové eskáčko v soutěžích ročníku 2020/2021, který se již s největší pravděpodobností nedohraje. Některá družstva hrála krajské a okresní soutěže, velká většina výběrů 1.SK ale dobývala výsledků a slávy na poli moravském. Zde měřila síly třeba s olomouckou Sigmou, Jihlavou nebo i Baníkem Ostrava. A jak týmy obstály?
Byla to moc hezká představa, že ženy VK Prostějov po většinově protrápené sezóně 2020/21 začnou na jejím konci v podobě extraligového play-off náhle hrát mnohem lépe. Takhle to však ve sportu – a především v tom kolektivním – zpravidla nechodí. Spíš téměř vždy platí, že co nefunguje skoro celou dobu, pokračuje stejně či podobně i ve zbytku času.
Je to známý příběh. Déle než 50 let čekal hlavní hrdina slavného románu, aby mohl opět vyznat svou nekonečnou lásku jediné ženě. Učinil tak až poté, co její manžel zemřel. Spisovatel Gabriel García Márquez nám ukázal, jak vypadala Láska za časů cholery. Ale jak je to s láskou za časů koronaviru? Tím se nyní zabývají mnozí vědci. A jejich zjištění jsou více než šokující.
Nemám rád klasickou hlášku typu „neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde“. Celý fotbal od října stojí a stát zřejmě bude až do konce soutěžního ročníku, je iluzorní doufat, že by se amatérské soutěže mohly ještě rozjet.
Všichni jsme současné koronavirové situace přesyceni, tak dobrá, přímo o ní nepadne ani slovo. Přesto se musím tématu okrajově dotknout, protože neustále vyzývá k novým zamyšlením nad sebou samými. A nutno říci rovnou, že o našem národu nevypovídá nic dobrého. Byť je mi jasné, že to drtivé většině lidí je úplně jedno. Nemělo by.
Je několik desítek minut po definitivním konci působení Jestřábů v letošní edici prvoligové soutěže, uzávěrka tištěného vydání Večerníku se rychle blíží. Proto bych si nějaké větší hodnocení prostějovského vystoupení v uplynulé sezóně nechal až na příště, teď zatím jen několik základních postřehů.
Je mi ze všeho velice smutno. Rád bych vám na „oblíbené“ téma koronavirus nabídl přesně rok od prvního lockdownu něco optimistického, ale je mi líto a omlouvám se – já nic takového nevidím. Možná na rozdíl od těžko zjistitelného procenta lidí, kteří se současným řešením problému jménem covid souhlasí.
Hlavním projevem onemocnění covid-19 je nezadržitelný kašel. Po nových nařízeních naší vlády se bude kašlat skutečně všude. Ale především na některá z jejich přijatých opatření. A to navzdory nepopiratelnému faktu, že situace kolem šíření nemoci covid-19 je u nás aktuálně nejhorší za celý uplynulý rok. Vedení státu by aktuálně mělo zajistit urychlené sehnání dostatečného počtu vakcín a postarat se o jejich hladkou distribuci. Přesto o víkendu přišlo s opatřeními, která jsou naprosto nepochopitelná, kontraproduktivní a hlavně směšná.






