Přestože je stále na cestách, jen zřídka jezdí někam daleko. Díky tomu asi nikdo nezná region a jeho přírodní zajímavosti tak dobře jako právě Eva Zatloukalová (na snímku). A je jedno, zda se jedná o státem chráněné přírodní památky, městské parky, či nejrůznější zapadlá zákoutí.

V rámci druhého dílu našeho obsáhlého rozhovoru, jehož první část jste mohli najít v minulém vydání Večerníku, jsme čtyřiašedesátiletou dámu požádali, aby se s námi podělila o tajemství svých oblíbených míst, na nichž kromě přírodních krás pravidelně nachází i ten asi největší poklad, jímž je klid a vnitřní harmonie. Večerník také zajímalo, kam směřuje Ekocentrum Iris, jež řídí, a zda si dokáže život bez své milované práce vůbec představit. 

 

* Prostějovsko máte prošlapané jako málokdo jiný. Máte u nás nějaké své oblíbené místo?

„Kosíř. Nemyslím vrchol Kosíře s rozhlednou, spíš konkrétní místa, i méně známá. Třeba přírodní památka Vápenice nad Slatinkami s romanticky zvlněným terénem, některá zákoutí v lesích nebo louky na jihovýchodních svazích nad Čelechovicemi. Taky Malý Kosíř. Ale třeba i přírodní park Kladecko s lesními rezervacemi nebo mokřad Uhliska u Horního Štěpánova…“

* Jaké zajímavé místo jste si v regionu pro sebe objevila naposledy?

„Pro sebe třeba místo, na kterém nečekaně vykvetly vzácné orchideje. Toto místo ale neprozradím, kde se nalézá (směje se). Z toho jsem měla obrovskou radost. Nebo mi místní ukázali starou, už v podstatě vyschlou studánku, o které jsem neměla ani tušení. A jinak jsem v poslední době objevila Naučnou stezku Světluška ve Ptení, kterou vybudovali nadšenci ze spolku Ptení beze slibů. Je to úžasné místo, pro děti i pro dospělé, neustále tu přibývají další prvky a já se před autory stezky hluboce skláním.“

* Kde se vlastně cítíte více doma: u sebe v bytě nebo někde pod širou oblohou?

„Doma se cítím určitě u sebe v bytě. Ale když jsem v přírodě, tak se cítím jako na návštěvě u dobrých známých či kamarádů, dívám se, co je nového, jestli se místo změnilo k lepšímu či k horšímu. Já mám prostě pocit, že lidi znají kdovíjaké známé památky a země daleko odtud, ale místa kolem svého domova neznají. A přitom je v regionu tolik zajímavostí, o kterých nemají ani tušení. Možná jsou skromnější, méně významná, ale jsou prostě ‚naše‘!“ (úsměv)

* Spoustu času jste strávila objevováním studánek, které jste velmi podrobně zmapovala. Čím vás právě studánky tak fascinují?

„Mám ráda všechny drobné památky v krajině, kapličky, kamenné mostky, smírčí kříže, hranečníky apod. A studánky o to víc, že jsou to přirozené vývěry pramenité vody, která je pro přírodu tak důležitá. Mnohé studánky v sobě nesou práci předchozích generací, které si jich vážily jako důležitých zdrojů pitné vody třeba při práci v lese či na poli. Líbí se mi hledat pozůstatky kamenných vyzdívek či dřevěných stříšek, vracet studánkám jejich podobu či jim dávat nový ´kabát´.“

* U které studánky jste byla nejčastěji. A proč?

„No ono to souvisí i s tím, kterou studánku jsme upravovali, takovou pak přirozeně navštěvujeme častěji, kontrolujeme ji, máme k ní silnější vztah. Pro mě je to určitě U Františka, studánky U Rourky a U Žabky, Svatá voda u Drahanovic. A naší první rekonstruovanou studánkou byla před 12 lety Libuška. Tady musím pochválit lesní dělníky, že při vykácení suchého smrkového lesa studánku nejen zachovali, ale cestu k ní také vyznačili dřevěným zábradlím. Protože vím nejméně o 3 studánkách, které při kácení takové štěstí neměly.“

* Proč potřebují studánky péči člověka?

„I když lidé sami už studánky většinou nevyužívají, pořád jsou potřebné pro lesní zvěř. Jako přirozená napajedla, místa úkrytu vodních bezobratlých, jako zdroje vody pro okolní rostliny. A také jako ‚paměť krajiny‘, prostě drobná památka na časy minulé...“

* Obdobným způsobem se snažíte o obnovu starých ovocných sadů například na Kosíři, do čehož zapojujete i dobrovolníky. Je mezi lidmi o tuto činnost zájem?

„Obnova ovocných sadů je pro lidi zajímavé téma, přece jen mají mnozí větší vztah ke stromům, které znají i ze svých zahrádek. Veřejnost nejvíc zajímá sázení, ostatně tohle je nejoblíbenější a nejvděčnější činnost pro přírodu, do které se veřejnost ráda zapojuje.“

* Dobře znáte i prostějovské parky. Máte mezi nimi nějakého svého oblíbence?

 „Parky v Prostějově zmapovala doktorka Anna Švécarová, od které jsem se toho hodně naučila! Měla jsem vždy moc ráda Spitznerovy sady, ale ještě před revitalizací. Ne, že by se mi teď nelíbily, vypadají moc dobře, ale ten genius loci zmizel. Byly vlastně pozůstatkem arboreta botanické zahrady, co strom, to jiný druh, moc se mi tam líbilo. A teď jsem nejraději v Kolářových sadech, v té sbírkové části, troufám si říct, že tam znám skoro každý strom.“ (usměje se)

* Spoustu času jste také strávila v lesoparku Hloučela. Čím je tento prostor pro Prostějov tak důležitý?

„No žijeme ve městě, k tomu na Hané uprostřed rozsáhlých polí. Takže takový souvislý pás zeleně, který obklopuje říčku Hloučelu, je pro nás přírodní oázou, místem relaxace i možností setkat se s volně žijícími živočichy i zajímavými stromy či rostlinami. Přiznám se, že před vybudováním asfaltové cyklostezky jsem na Hloučelu chodila raději. Teď je tam už na můj vkus příliš velký provoz. Ráda využívám postranní cestičky, kde vám zatím ještě nehrozí, že vás srazí cyklista či bruslař. Jenže i tam to láká cyklisty, kteří asfalt pořád nemusí. Takže co chudáci chodci? Nemohlo by být u Hloučely také jen něco pro ně? Pro nerušené procházky a pozorování přírody? Já bych se přimlouvala za zprůchodnění cestiček, pěšinek jen pro pěší…“ 

* Vždy, když hovoříte o své práci, zmiňujete, že se jedná o výsledek činnosti celého kolektivu. Jak byste tedy charakterizovala tým, který se vytvořil v Ekocentru Iris?

„Ekocentrum působí při Regionálním sdružení Iris. Ve vedení jsem já plus dvě moje kolegyně Petra Floderová a Tereza Zajíčková. S nimi společně plánujeme všechny naše projekty, činnosti a témata, kterými se chceme zabývat. Každá jsme trochu jiná, každá do společné práce přináší něco důležitého a každá je svým způsobem nezastupitelná. V ekocentru dále pracují čtyři lektorky, které se věnují ekologické výchově veřejnosti, především programům pro školy a akcím pro veřejnost. Při Regionálním sdružení působí také Pozemkový spolek Prostějovsko, který se zaměřuje na ochranářské zásahy na chráněných územích. Tyto práce řídí náš další zaměstnanec, ten má přehled o lokalitách, na nichž sečeme, a organizuje externí pracovníky a brigádníky, kteří se do prací zapojují. A nesmím zapomenout na menší skupiny dobrovolníků, například ‚studánkáři‘, ornitologové, geologové, botanici apod. Všichni takhle společně spolupracujeme jako sehraný tým, v němž každý má své místo a svou úlohu. A naprostá většina těchto lidí pracuje opravdu s velkým nasazením.“ 

* Relativně nedávno ekocentrum pro svoji činnost získalo nové zázemí. Co to pro vás znamená?

„Zázemí je pro nás velmi důležité. Rádi pořádáme různé akce, přednášky, tvořivé dílny, setkávání. K tomu denně ‚učíme‘ ekologické výukové programy pro mateřské, základní i střední školy. A pro nás je rozdíl, jestli budeme připravovat program u nás, anebo vyjíždíme do škol. Znamená to posbírat několik tašek s mnoha pomůckami, naložit vše do auta a dopravit se do školy, kde musíme někde zaparkovat, poté najít dané třídy a učitele a nachystat se rychle během přestávky na program. Případně se ještě musíme mezi dvěma programy se všemi věcmi stěhovat do jiné učebny. A po skončení zase vše vrátit do tašek, naložit do auta, dojet zpátky k nám a všechno vyložit a uklidit. Zato nyní s novými prostorami, můžeme velkou část programů učit u nás, kde si v klidu všechny pomůcky nachystáme a pak jen přivítáme děti, které k nám dojdou.“

* Má to i nějakou výhodu pro děti? 

„Určitě. Nejsou stále ve své třídě, dostanou se do úplně jiného prostředí, nemají pocit, že se zase učí... Můžeme navíc využít naší zahrady, jezírka, přírodnin a podobně. A v neposlední řadě při výuce můžeme propagovat všechny ekologicky šetrné prvky naší nové budovy ať už energeticky úsporná opatření, či prvky zeleno-modré infrastruktury a jít tak vlastním příkladem dětem i dospělým.“

* Kterým směrem by se měla činnost Irisu dále rozvíjet?

„Rozhodně je třeba pokračovat v ekologické výchově všech generací. Důležitá je výchova malých dětí, neboť jejich prostřednictvím pak působíme i na jejich rodiče. V posledních letech se nám také daří připravovat pravidelné akce pro seniory a snažíme se též působit na rodiny s dětmi. Ale je potřeba také rozvíjet činnost na poli ochrany přírody – nejen péči o přírodně cenné lokality, ale i podporu prvků důležitých pro krajinu a život v ní. Konkrétně jde o obnovu studánek, sázení stromů nebo výrobu a vyvěšování budek pro ptactvo, netopýry či hmyz, tvorba kamenic pro plazy apod. Rádi bychom se zaměřili více na zadržování vody v krajině, třeba obnovu tůní, ale zde už by bylo potřeba mít tým lidí, kteří se tomu tématu věnují na odbornější úrovni. A takové nadšené lidi zatím hledáme...“ (pokrčí rameny)

* Dokážete si vůbec představit, že i vy jednou se svojí prací skončíte. Jaké přitom budete mít pocity?

„Zatím si to moc představit neumím! (úsměv) Že budu postupně ubírat svoje nasazení, že nebudu věčně stát v čele Irisu a že některé činnosti omezím, to si představit dovedu. Ale že bych s touto činnosti skončila úplně, to ne. Já to povětšinou neberu jako práci, ale jako něco, čím žiju, co mě baví, co mě naplňuje a zároveň podněcuje. Samozřejmě může se přihodit cokoliv, ale úplně všeho bych se asi nikdy nevzdala. Pokud mi zdraví bude sloužit, vždycky zůstanu v ČSOP alespoň jako dobrovolník.“

 

 

EVA ZATLOUKALOVÁ

Foto/28/martin: zatloukalova_profilovka_mls

* narodila se 3. února 1958 v Prostějově

* vystudovala postupně ZŠ Kollárova, dále Gymnázium Jiřího Wolkera a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor učitelství matematika-biologie

* po promoci začala svoji profesní učitelskou dráhu na ZŠ Bohuslavice (1982-1985), následně přešla na ZŠ v Majakovského ulici (1987-1988) a 11 let strávila na ZŠ v Rejskově ulici

* po zrušení školy v roce 2009 přešla na ZŠ v ulici E. Valenty, kde učila až do roku 2018

* od té doby se už naplno věnuje práci pro Ekocentrum Iris

* je rozvedená, má tři děti – syn Petr a dvojčata Jan a Lenka, radost jí dělají už také čtyři vnoučata

* jejím životním zájmem je příroda, zejména pak botanika, dále fotografování, turistika a hudba

zajímavost: kromě přírody má velmi ráda hudbu, dlouhých 13 let, a to až do roku 2008, vedla na ZŠ v Rejskově ulici hudební soubor Musica, který pravidelně vystupoval v prostějovském Husově sboru na tradičním Předvánočním zastavení