Pověst tvrdého, neústupného hráče, ale také hráče horkokrevného provázely někdejšího hokejového útočníka a reprezentanta Jozefa Golonku (na snímku). Dnes pětaosmdesátiletý muž je i nadále velice čilý a s oblibou vzpomíná na své vzestupy a pády. Hlavně samozřejmě vzestupy, kterých bylo nesrovnatelně více, než těch nepříjemných pádů. V minulosti se československý reprezentant ukázal jako výborný hráč tenisu i hokeje, zapálený sportovec a rozený vůdce, který soupeřům nic nedaroval. „Na ledě jsme byli nepřátelé, mimo něj naopak kamarádi. Tak by to mělo být,“ vzpomíná například na dávné reprezentační zápasy muž, který byl i u slavného vítězství nad Sovětským svazem na MS 1969 po okupaci Československa. Nejen o minulosti, ale také o současnosti si mohl Večerník s touto legendu popovídat na Městském plese v Prostějově., kam přijel na pozvání primátora Františka Jura oslavit své půlkulatiny.

 

* Blahopřeji k 85. narozeninám, které zrovna slavíte. Co z dárků vám udělalo největší radost?

„Víte co? Největší dárek je, že jsem zatím zdravý. A taky je pro mě dárek, že jsem se dožil tohoto věku. Já si myslel, že se osmdesátky nedožiju, protože mým spoluhráčům chodím na pohřby. Někteří skončili i jako bezdomovci. Pokladem tedy pro mě je, že jsem se toho věku dožil. Třeba pětasedmdesát let, to byl pro mě taky určitý cíl. Byl bych rád zůstal v blízkosti rodiny. Mám vnuky, které neženu do sportu. Mám vnučku, kterou taky neženu do sportu. Mám i pravnuka, který je velmi talentovaný, tak z něj třeba něco bude. (usměje se) Nedělám to ale jako někteří sportovci, kteří nutí své děti, aby hrály a vydělaly si. Víte, já jsem měl jiný životní cíl a hodnoty. Jako chlapec z chudé rodiny jsem musel pracovat a mít v první řadě udělanou školu. Mám tak ukončenou ´průmyslovku´. A potom jsem musel jít na vysokou školu, když jsem chtěl něco dokázat. Takže jsem skončil s titulem inženýra, a ještě si udělal tělovýchovu, protože jsem potřeboval mít ´áčkovou´ trenérskou licenci. Takže mám dvě vysoké školy. Táhla mě pak do hospodářství snaha něco dělat. Po určitých zkušenostech v pracovním procesu jsem ale zjistil, že to není podle toho, co umíš jako v hokeji, ale podle politického smýšlení. Tak jsem s tím přestal. Netrpělivě jsem pak čekal, až půjdu do důchodu. To je tak ve stručnosti můj život.“ (úsměv)

* Vy jste nemálo pracoval i manuálně. Vy jste si vydělával už při hokeji?

„Jako junior jsem nosil cement, abych si vydělal. Nestydím se říct, že když se u nás exhumoval hřbitov a uvolňovala se křižovatka v Bratislavě, tak mi otec řekl: ‚Víš co, chceš si vydělat? V hokeji nic nevyděláš. No jo, tak pojď se mnou, já ti dám každý druhý třetí den vykopat hrob a dostaneš peníze.‘ To byly peníze, které máma nevydělala. Tak jsem tam pracoval. Se dvěma kamarády. Byli to Miro Beneš z Ostravy, můj dobrý přítel, a Fero Gregor pozdější vynikající obránce. Po tréninku jsme narukovali, vykopali jsme hroby, sebrali jsme osm stovek a šli do pryč. No a ty mi sebrala má sestra, která byla mistryně Československa v krasobruslení, musela to zaplatit. Dále balet. Ta nádoba s penězi se takto točila.“