Ondřej Mucha, umělecký ředitel prostějovského Varhanního festivalu Karla Hejduška a také varhaník v klášterním kostele sv. Jana Nepomuckého v Prostějově, se koronavirovou pandemii a s ní spojená vládní opatření snaží brát s nadhledem. Už několik týdnů přitom hraje převážně z domu. Podle něj ale akustiku a obecenstvo v kostele nenahradí zhola nic. „Hudební nadání vnímám jako dar, který předávám dál svým studentům a posluchačům na koncertech,“ nechal se již dříve slyšet Ondřej Mucha. Zvuk varhan se mu líbil odmalička. Když jej dědeček vzal v šesti letech na kůr, měl jasno. „Jakmile jsem varhany poprvé uviděl, byla to láska na první pohled,“ zavzpomínal.

 

* Co vás přivedlo vedlo k hudbě? A snil jste vždy o takové kariéře?

„Rodiče babičky byli blízcí přátelé významné osobnosti města Prostějova hudebního skladatele Vladimíra Ambrose, který bydlel v sousedním domě. Moje babička u něj studovala deset let hru na klavír a hudební teorii. Když jsem byl malý, lákalo mě poznat náš klavír. Často jsem k němu chodil a snažil si na něj něco zahrát. Proto mě rodiče přihlásili do hudební školy na hodiny klavíru. Když jsem byl starší, často jsem doma s babičkou hrál skladby pro čtyři ruce. Nejvíce mě však zajímaly varhany, které jsem poznal jako malý, když mě dědeček vzal na kůr chrámu Povýšení sv. Kříže v Prostějově. Jakmile jsem varhany poprvé uviděl, byla to láska na první pohled.“ (úsměv)

* Co vás tak učarovalo?

„Pohled na hrací stůl, kde byla spousta tlačítek a rejstříků, byl pro mě v šesti letech ohromující. Byla to taková velká hračka. Ale nejvíc mě oslovil zvuk, protože varhany mají velké množství zvukových barev.“

* Jak často hrajete?

„Trénuji každý den a zatím se mi nestalo, že by se mi nechtělo. Někdy cvičím pět hodin, někdy hodinu, záleží, jak mi to jde. Také mám dny, kdy je to horší, ale pak vím, že to nemá cenu tlačit, to říkám i svým studentům, protože každá skladba má svůj čas. Některá je hotová za měsíc, některá za tři týdny, jiná za dva měsíce. Nejdéle jsem trénoval skladby Maxe Regera, to bylo zhruba tři měsíce. Člověk si musí najít k autorovi vztah. Někdy se mi stalo, že jsem si vzal skladbu, ale moc mi nešla. Sice jsem ji nacvičil, zahrál, ale neměl jsem k ní vztah.“

* Co je při hře na varhany nejtěžší?

„Zejména synchronizace rukou a nohou. Každá ruka, každá noha hraje něco jiného. U varhan musí člověk konkrétní zvuk pomocí jednoho či více rejstříků a najít tu správnou barvu, aby skladba vynikla. S tím také souvisí mé seznámení s dlouholetým varhaníkem profesorem Karlem Bezdíčkem. Toužil jsem po tom, abych uměl hrát na varhany jako právě on. Byla to významná osobnost a vynikající varhaník. Jeho hra na varhany, a především jeho improvizace jsou pro mě nezapomenutelné. Byl mým velkým vzorem.“

* Když už jsme u těch vzorů, jaké další máte?

„V hudebním světe je jich hodně. V oblasti varhan například Bedřich Antonín Wiedermann a František Michálek, slavní varhanní virtuosové. V oblasti cembala profesorka Zuzana Růžičková. Portréty těchto osobností mám vystavené ve své pracovně. Velkými vzory jsou pro mě také mí pedagogové, u kterých jsem studoval.“

* Jak vzpomínáte na svůj první koncert?

„Byl už před patnácti lety, kdy jsem zahrál svůj maturitní program v kostele u Milosrdných bratří. A vznikla i myšlenka pořádat pravidelné koncerty. Jako liturgický varhaník jsem poprvé hrál při mši v Kostele svatého Petra a Pavla.“

* Povězte nám něco o svých koncertech v zahraničí.

„Koncerty mimo Českou republiku jsou pro mě velkým zážitkem. V zahraničí se kultura oceňuje trošičku víc než u nás. V Čechách bývá okolo sto posluchačů, když jsem hrál na různých festivalech v zahraničí, přišlo do katedrály více jak pět set lidí. Souvisí to jednak s tím, jak je země věřící, ale také jaký má vztah ke kultuře. V Čechách je jeden nástroj z deseti plně funkční, zbytek je dost neudržovaný, v zahraničí jsou nástroje vyladěné a opravené. I města k tomu mají jiný vztah. Církev sama nemá prostředky na to, aby mohla varhany udržovat v dobrém stavu, ale věřím tomu, že když se spojí církev s městem, tak se dají tvořit zajímavé hudební projekty. Je také krásné poznávat architekturu, památky a kulturu ostatních zemí. Hrál jsem na spoustu zajímavých nástrojů například na varhany nejvýznamnějšího německého varhanáře Gottfrieda Silbermanna, slavného francouzského varhanáře Aristide Cavaillé-Colla a mnohé další. Koncertně jsem vystoupil v mnoha zemích, jde o Slovensko, Polsko, Rakousko či Španělsko. V letošním roce jsem měl hrát v Německu a Itálii, ale z důvodu současné situace se tyto koncerty přesunuly na příští rok. Také jsem vystoupil na několika mezinárodních hudebních festivalech. Na ty rád vzpomínám.“

* A co tady doma v Prostějově?

„Zde vystupuji od roku 2005. Nejčastěji v kostele sv. Jana Nepomuckého ‚U Milosrdných‘, kde jsem varhaníkem a v chrámu Povýšení sv. Kříže. V Prostějově jsem také založil Varhanní festival Karla Hejduška, který nese jméno významné osobnosti města Prostějova.“

* Jak hrajete v této těžké situaci?

„Prozatím jsou všechny koncerty pozastaveny, takže veřejně nehraji. Hře na varhany a na cembalo se plně věnuji doma. Připravuji nový repertoár a také vysílání menšího koncertu z domova. Bude to prostřednictvím YouTube.“

* Jak se cítíte, když hrajete doma? Nemrzí vás, že nehrajete na veřejnosti?

„Když hraji na varhany doma, je to logicky jiné, než když hraji na varhany v kostele. Atmosféru kostela a jeho akustiku nic nenahradí. Mrzí mě, že v současnosti nemohu veřejně vystupovat. Na koncertní činnosti je krásné, že můžete lidem nabídnout hudbu, se kterou se běžně nesetkají. Do programu zařazuji vedle skladeb známých autorů také autory a skladby méně známé. Je to určitá příležitost vzkřísit zapomenuté. Tou nejkrásnější odměnou je pak radost posluchačů z krásné hudby.“

* Jste také pedagogem. Kdy je podle vás ideální začít s hrou na varhany?

„To je otázka, na kterou jsou různé názory... Někteří vyžadují absolutorium prvního cyklu hry na klavír, ale dle mého názoru je u každého začínajícího žáka na prvním místě fyzický předpoklad. To znamená, aby dosáhl na pedály. Na základě své desetileté pedagogické praxe mám však ověřeno, že toto „dogma" nemusí být podmínkou. Proto ke studiu přijímám žáky, kteří výše uvedené fyzické předpoklady mají. Na prvním místě je však nejdůležitější zájem ze strany žáka.“