Přes veškerou úctu k tenistům, kteří bojovali o vítězství na 30. ročníku turnaje UniCredit Czech Open, byl přímo na kurtech největší hvězdou Tomáš Berdych (na snímku). Semifinalista všech grandslamových podniků, bývalá světová čtyřka a dvojnásobný vítěz Davis Cupu ukázal, že ze svého umění prakticky nic nezapomněl. Když se při exhibici s Jakubem Menšíkem pořádně opřel do servisu, naměřili mu běžně rychlost přes sto devadesát kilometrů. „Něco tam ještě je,“ usmíval se jeden z nejlepších tenistů české historie.

* Konec kariéry jste oznámil v roce 2019. Co vlastně dělá bývalý úspěšný sportovec po ukončení profesionální dráhy?

„Když to shrnu, jsem v zaslouženém tenisovém důchodu. (úsměv) Zpočátku to nebylo úplně jednoduché, protože člověk nežil nějakou dobu standardní život. Ale mám výhodu, že nepotřebuji okamžitý příjem. Mám prostor, můžu se rozhlédnout a zjistit, co by mě zajímalo a kam bych se mohl posunout. A nemusím spěchat.“ (znovu se pousměje)

* Zjistil jste už, co byste dělat nechtěl?

„Rozhodně nechci sedět od rána do večera v kanceláři a nezastavit se. (smích) Toho už jsem měl hodně, protože tenis vyžadoval celodenní stoprocentní nasazení. Proto se v současnosti snažím vybírat aktivity, které jsou pestré a baví mě. Něco sbírám, probírám nějaké byznysové záležitosti. V nových vodách se snažím zorientovat. V poslední době jsem se vrátil i k tenisu. Je to docela rozmanité.“

* Podnikáte?

„Jsem spíše společníkem. Přede dvěma lety jsme s mým dlouholetým kamarádem, který je z oboru, rozjeli dealerství BMW v Ostravě. Společníkem jsem také ve společnosti Festka, což jsou silniční kola české výroby, která jsou vyráběná jen na zakázku.“

* Nepřemýšlíte o nějaké formě filantropie?

„Měl jsem nadaci pro děti, aby mohly více sportovat. Ty se dnes spíše zaměřují na počítače. Je řada jiných možností. Musíte je tedy sportem zaujmout. Dalším problémem je, že rodinám mohou chybět finanční prostředky na sportování dětí. Tomu jsem se věnoval a rád bych v tom zase pokračoval.“

* Žijete především v Monaku. Je to pro vás ideální destinace?

„To mi zůstalo z doby tenisové kariéry. Když hrajete, potřebujete nějakou základnu, která dává smysl z pohledu logistiky, tréninkových podmínek, ale třeba i podnebí. Tenis se hraje většinou na otevřených kurtech, potřebujete místo, kde se můžete připravovat venku. Monako mi bylo vždy blízké, proto jsem tam zůstal.“

* Natrvalo?

„Česka se rozhodně nevzdávám. V Monaku mám rezidenturu, občanství mám pořád české. (směje se) Neříkám, že tam budu celý život. Momentálně je to pro mě z dostupných možností nejlepší varianta.“

* Zalíbil se vám životní styl přímořského letoviska už během tenisové kariéry?

„V tu chvíli jsem to nevnímal. Když hrajete tenis, čtyřicet týdnů trávíte na cestách. Čas mezi turnaji jsem trávil v Monte Carlu, Prostějově, Praze nebo Valašském Meziříčí. Člověk se vrátil z cest, pár dní si odpočinul a pokračoval dál v plánu. Vlastně bylo prakticky jedno, kde byl, pokud měl zázemí, kurty a vše potřebné. To se změnilo, až když kariéra skončila. Najednou je čas na koníčky a zábavu. To, co je v Monaku běžné a dostupné, je příjemné. Ale cestuji pořád, po těch letech vám přesouvání mezi destinacemi nepřijde divné.“

* Před několika měsíci jste se vrátil k tenisu a pomáháte Jiřímu Lehečkovi. Napadlo by vás něco podobného v době, kdy jste všechny rakety odnesl do garáže?

„Ještě přede dvěma lety by to nebylo možné, řekl bych, že tenisu bylo dost. Přišla ale doba, kdy od všeho člověk získal odstup a upravil názor. Mám teď motivaci Jirkovi pomoci a předat mu nějakou zkušenost. Kvůli naší spolupráci jsem si byl několikrát lehce zahrát, abych byl schopen s ním absolvovat nějaké tréninkové jednotky a abych mu v tom stačil.“

* Jak konkrétně probíhá vaše spolupráce s českou tenisovou jedničkou?

„Ve spojení jsme prakticky pořád, jsme flexibilní. Uvidíme se týden před Wimbledonem, kdy budeme mít přípravu. Podobně by to mělo vypadat před US Open. Máme domluvených pár týdnů, to se dá podle potřeby upravit tak, aby to Jirkovi pomáhalo a cítil z toho, že mu to něco dává, že je to podpora pro jeho tenis.“

* Jaká jsou očekávání před druhou polovinou sezóny?

„Z vlastní zkušenosti vím, že velká očekávání nebývají úplně dobrá. Něco jiného je, že člověk chce uspět, má cíl a chce tam nechat všechno. To je za mě nejdůležitější. Abych viděl, že v každém zápase nechá, co v něm je. Výsledky s tím pak přijdou. Dávat si velké cíle, to nikdy moc nefunguje. Kdyby mu před Austrálií někdo řekl, že bude hrát čtvrtfinále, taky by tomu nevěřil. A přesto se to stalo.“

* A také přišla porážka už ve druhém kole Roland Garros…

„To je ale prostě tenis, není to nic neočekávaného. Je to mladý kluk. Pere se se spoustou nových situací, které se musí sám naučit a musí si jimi projít. Sám jsem to zažil, proto mu snad můžu pomoct svým pohledem a zkušeností s takovými situacemi.“

* Na kurtu jste se v rámci exhibice na prostějovském centrálním dvorci představil s Jakubem Menšíkem a ukázal stále velkou úderovou jistotu. Jak jste byl spokojený s vlastním výkonem?

(úsměv) „Něco tenisového bych ze sebe asi ještě vydoloval. Snažil jsem se, aby to vypadalo trochu jako tenis. Nechtěl jsem, abychom se na sebe jen usmívali. Na to mám pořád dost času. Už jako hráč jsem na velkou show nikdy nebyl. Měl jsem raději, když za mě mluvily výsledky a úspěchy, než abych dělal srandičky. To nejde změnit. Myslím, že lidem se to líbilo víc, než kdybychom to na sebe házeli jak paní ‚Radová‘.“

* Parťáka do utkání jste si sám vybral. Proč padla volba zrovna na jednu z prostějovských nadějí?

„Na turnajových kurtech už mě nestihl, byla to poloviční náplast Kubovi, takové lehké přiblížení k opravdu ostrému zápasu. Dávalo mi to smysl. Na jedné straně hráč, který to už má za sebou, na druhé budoucnost.“

* Skvělou atmosféru vytvořili bubeníci, kteří vás doprovázeli během vítězných tažení v Davis Cupu. Vzpomněl jste si na ty velké bitvy?

„Fanoušci byli skvělí, do té akce parádně zapadli. Když jsme hráli Davis Cup, jádro kluků z Prostějova s námi bylo na každém zápase. Tahle parta byla pro nás dalším členem týmu, který nám velice pomáhal. Člověk cestuje prakticky celou kariéru po světě a je osamocený. A když pak cítí podporu fanoušků, je to vzpruha a motivace. I díky tomu jsme ten pohár dvakrát vyhráli. Najednou ty vzpomínky ožily. To skandování kluků mě na chvíli vrátilo v čase, bylo to opravdu příjemné. Mám radost, že jsme tyto nádherné okamžiky mohli společně zažít.“

 

TOMÁŠ BERDYCH

* narodil se 17. září 1985 ve Valašském Meziříčí

* hráč prostějovského tenisového klubu, v němž strávil dvacet let a nikdy jinam nepřestoupil

* v kariéře vyhrál 13 turnajů ATP Tour, devatenáctkrát byl navíc ve finále

* první podnik vyhrál v roce 2004 v Palermu, poslední v roce 2016 v Shenzhenu

* jako 18letý teenager šokoval v olympijském turnaji v Aténách svět vyřazením Rogera Federera.

* v žebříčku ATP se dostal na čtvrté místo světového pořadí

* poměr zápasů na okruhu zakončil s bilancí 640 vítězství a 342 porážek

* na každém grandslamu si zahrál minimálně semifinále, maximem bylo finále ve Wimbledonu 2010, kde porazil Rogera Federera, Novaka Djokoviče a prohrál až s Rafaelem Nadalem

* ve světové desítce strávil nepřetržitě šest a půl roku

* během kariéry nasázel soupeřům 7184 es

* dvakrát se radoval z vítězství v soutěži Davis Cup, v níž vyhrál 50 zápasů

* s Petrou Kvitovou vyhrál v roce 2012 Hopman Cup smíšených týmů

* v roce 2015 se oženil s Ester Sátorovou

* během kariéry si na prize-money bez reklamních příjmů vydělal 29 491 328 dolarů

zajímavost: v roce 2008 absolvoval Střední odbornou školu podnikání a obchodu v Prostějově