V letošním roce se plně ukázalo, že i amatérský hokej má v Prostějově kvalitu a zaslouží si pozornost. Slavilo se hned několik titulů v různých soutěžích. Ten největší přišel od klubu SK Prostějov 1913, který se vyprofiloval z dřívějšího Mean Machine, jenž založil David Rek (na snímku) před pěti lety. Ač se dříve zařekl, že po konci v juniorce s hokejem skončil, našel novou motivaci a během pěti let dosáhl společně se svými kamarády na řadu úspěchů, které korunoval v letošním roce. Stali se totiž mistry Záhorské ligy, ta jako jedna z mála povoluje starty i bývalým profi hokejistům. Poté se se svým mužstvem vydal i na mistrovství republiky do Plzně a s cílem jej ovládnout to také společně dokázali.

 

* Vy už hrajete delší čas. Kdy se zrodila myšlenka založit hobby hokejový klub?

„První podnět přišel zhruba před šesti či sedmi lety. Já jsem předtím končil v místní juniorce a řekl jsem si, že už na led v životě nestoupnu. Byl jsem tak znechucený, že jsem o tom byl vážně přesvědčený. Po určitém čase mi ale zavolal kamarád, že je tu jeden z hobby týmů, kterým byl Blues a hraje hrával ligu v Přerově. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem se nechal přemluvit. Tam se mi to zalíbilo a hrál jsem tam další dvě sezóny. Jenže začaly přicházet manželství, děti a mužstvo se rozpadlo. V Prostějově byl známý turnaj Aris Cup, na který jsme neměli hráče, tak mě napadlo, že by nebylo špatné zkusit založit nový klub. Oslovil jsem nové hráče a bývalé spoluhráče. Podařilo se nám to složit a vznikl z toho celek Mlátičky. Skončili jsme druzí na tomto turnaji a řešili jsme, co dál. Řekli jsme si, že zkusíme ligu v Přerově, a najednou to bylo.“ (úsměv)

* V Přerově hrají i plejeři, kteří prošli zajímavými ligami. Čím to, že u dalších hobby lig je s nimi takový problém?

„Jde tam o to, že když se řekne amatérská liga, tak si lidé většinou představí různé sportovce věnující se hokeji okrajově, nebo s ním spíše začínají. Skupin těchto hráčů je opravdu hodně a je to jen dobře, že najdou uplatnění. Pak jsou ale hokejisté, kteří se nikde nechytili a chtějí si ještě zahrát. Takže jsou povětšinou ty ligy pravidly dané tak, aby hráči nenastoupili proti některým, kteří třeba hráli celou kariéru závodně. Je to propracovaný systém, protože kdyby proti sobě hrál hráč bez zkušeností se hráčem z druhé nejvyšší soutěže, tak je to obrovský rozdíl, nebavilo by to ani jednoho. Přerovská liga je ovšem v tomto nejbenevolentnější. Může v ní nastoupit kdokoliv, kdo skončil přede dvěma roky s aktivní kariérou kdekoliv. Je to tak v tomto super, úroveň je veliká.“

* Jak vůbec vypadá takový hokejový zápas. V čem jsou například odlišná pravidla?

„Časově to obrovský rozdíl není, oproti ligám, které se hrají například ve Vyškově nebo Olomouci. Hlavním rozdílem, který nás velmi baví, je fakt, že zde se může hrát do těla. V hobby ligách to většinou je zakázané, protože by to mohlo znamenat zranění. V televizi to taky vypadá hezky, když někdo někomu na mantinelu naloží, ale ti hráči už moc dobře vědí, jak se k tomu postavit, zatímco u amatérů by z toho mohl být vážný problém. Jinak je to časově třikrát patnáct minut, máme tam i dva rozhodčí a pravidla jsou stejná jako v profi hokeji.“

* Je to náročné i časově nebo časy zápasů vycházejí dobře?

„Tady se přesně projevuje láska k hokeji. (úsměv) Zápasy v Záhorské lize bývají nejčastěji v neděli podvečer od osmnácti až dvaceti hodin. Někdy se hraje ještě v úterý v devět večer. Stává se, že člověk přijíždí domů až v pozdních večerních hodinách, což je náročné, když jde ráno do práce. Je to ale zase jediný čas, kdy se to takto dá poskládat. Pokud chcete být lepší než ostatní soupeři, tak musíte najít i další termíny, kdy se sejít na tréninky, a to už čas bere opravdu hodně. Pokud ale člověk vidí, že hráči chodí na led pravidelně, tak je pak ve hře opravdu značný rozdíl.“

* Sejít se časově společně s časem zimáku asi není úplně reálné. Jak řešíte právě přípravu na zápasy?

„Ano, toto je problém. I když máme na soupisce dvacet hráčů, tak domluvit na jeden čas všechny hráče nejde. A v deseti lidech si zaplatit led, to je pak raketa. (pousměje se) Do toho najít i volný termín je taky téměř nemožné. Já, kdybych sehnal led, tak to je dvaadvacátá hodina. Vím, co by mi na to půlka řekla... Měli jsme ale možnost chodit s některými hobby hráči v týdnu a naštěstí to byly dobré časy, takže to bylo v pohodě.“

* Daří se i sehnat sponzory, nebo se jako hráči skládáte? Protože hokej není zrovna levným sportem.

„Letos to bylo poprvé, co se nám podařilo takto někoho sehnat. Pod svá křídla nás vzal prostějovský oddíl mládeže SK 1913, kdy jsme přešli i pod jeho barvy a převzali i logo. Velmi nám to pomohlo. Předtím jsme si to všechno platili sami. Sezóna v Záhorské lize vyjde přibližně na nějakých padesát tisíc korun. S tím, že když připočítáte cesty na zápasy a případně ledy navíc, tak je jasně vidět, že to každý z kluků dělá hlavně kvůli lásce k tomuto sportu. Člověk to ale nemůže počítat, protože to by mu z toho nebylo dobře.“ (smích)

* V regionu najdeme více amatérských klubů, ale většina z nich hraje soutěže na jiných místech regionu, někdy i kraje. Je to tím, že zdejší zimní stadion je tak plný?

„Dříve se tady hrály soutěže, například i Noční hokejová liga, ale dnes je to prakticky bez šance. Určitě by to ale šlo za podmínky druhé ledové plochy. V Prostějově hrají spousta amatérských hokejistů a pokud by bylo kde, bylo by jich ještě víc. Další prostor by tak jednoznačně prospěl, dala by se vytvořit nějaká liga, která by dávala smysl. V současné době to ale s jedním zimním stadionem a tím, jak je led plný, reálné není. Hráčů a mužstev je přitom na Prostějovsku opravdu dost. Doufám, že se brzy podaří v tomto směru něco posunout. Mluví se o tom již dlouho.“

* Jak jste zmínil, do letošní sezóny jste změnili název a nově jste nastupovali pod hlavičkou SK 1913. Jak se konkrétně zrodila tato spolupráce?

„My jsme to řešili už dříve, protože jsme se bavili s vedením klubu o amatérských ligách. Chtěli jsme se spojit už jen z důvodu, že většina hráčů našeho kádru jsou hráči z Prostějova, kteří tu byli panem Formánkem od přípravky odkojení. Sedli jsme si k tomu a na všem se nám povedlo domluvit. Jsme tak oficiálně klubem, máme svého jednatele a můžeme chodit i na tréninky. Byla to po celou sezónu taková vzájemná podpora, která pomohla a do budoucna snad i nadále pomůže oběma stranám.“

* Daří se držet jádro mužstva pohromadě, nebo to musíte pravidelně obměňovat?

„Jsou tam hráči, kteří mají prvotní nadšení, byť to postupem času trochu opadne. Ať už z důvodů pracovních nebo rodinných povinností. Já ale musím zaklepat, že jádro máme stále stejné. A i díky tomu se dá takto fungovat. Je to i skvělá parta a vzájemná chemie, všechno si sedlo.“

* Ovlivnil vaše fungování nějak covid?

„Jistě. Hlavně v tom, že všichni po něm měli dvacet kilo nahoru. (smích) Jinak to ale větší komplikace nebyla, protože chuť se do toho vrátit byla velká. Borci už se těšili a řešili jsme ledy a další věci.“

* Ještě zpátky k letošní sezóně. Domníval jste se po startu, že by to letos na velkého konkurenta konečně mohlo vyjít?

„Určitě. Od začátku sezóny, i když to tak zprvu moc nevypadalo, protože jsme tam někdy sestavy šili horkou jehlou. Bylo tam pár nových hráčů a jmen. Bylo mi ale jasné, že když se to jádro mužstva bude pravidelně scházet a chodit, ať už je to Lukáš Duba, Robert Jedlička a další, tak to semifinále minimálně urveme. A když v této sestavě pojedeme na republiku, tak i tam uděláme úspěch. Byla to obrovská dřina, ale povedlo se. Jsem za to nesmírně rád. Mít tady dva tituly, tak to se dlouho nepovedlo.“

* Proti rivalům v Záhorské lize Kohoutům jste třikrát prohráli a výhra přišla až v tom nejdůležitějším zápase. Čím to?

„Před prvním zápasem jsme věděli, že soupeř už čtrnáct dnů trénuje, zatímco my byli skoro poprvé na ledě v sezóně. A to nemluvím o jejich fyzičce, kterou mají skvělou stále. Nečekal jsem však, že dostaneme takovou dardu, protože jsme byli relativně v plné sestavě. Na druhý duel jsme se chystali a prohráli jsme ho jen o branku. Třetí zápas chtěli zkontumovat, že jich je málo. Hráli jsme tak na dvě pětky proti sedmi lidem a stejně nám dali 4:0.“ (pousměje se)

* Finále už ale bylo o něčem jiném.

„Do toho jsme šli s velkým respektem. My jsme třikrát prohráli a už jsme věděli, na co si dát pozor. Nemyslím si ani, že by soupeř byl někde v oblacích, jak nás smaže. Vyhráli jsme spíše srdcem a obětavostí. Byl to skvělý pocit po celé sezóně oslavit titul.“

* Následně jste vyrazili na republikový šampionát do Plzně. Jak náročné bylo poskládat kluky na turnaj přes celou republiku od pátku do neděle?

„Tak ještě v pátek v poledne jsme nevěděli, kdo s námi nakonec všechno pojede. (úsměv) Na jednoho hráče jsme čekali, jestli dostane volno, další měl zkoušky na vysokou, a tak se to postupně bortilo. Chtěli jsme jet ve čtrnácti lidech. Dvanáct hráčů a dva brankáři. Hrozilo dokonce i odvolání, ale nakonec jsme tým jakž takž dali dohromady. Komplikace ale ještě nastaly, kdy nám neprošel Ondřej Vlček kvůli startu v roce 2018 za juniorku v Přerově. Bylo nás tak třináct…“

* Během tří dnů jste odehráli sedm zápasů. Jak náročné to bylo fyzicky?

„V pátek jsme vyjížděli ve dvě hodiny. Cesta tam trvala čtyři hodiny a první duel jsme hráli už v osm večer. Hrálo se tam dvakrát dvacet hrubého času a my věřili tomu, že nám nějaká fyzička zůstala. První zápas byl v pohodě. Druhý taky, pak už jsme ale dostali těžší soupeře, což bylo hodně znát. Byla to dřina a potili jsme více než dost.“ (směje se)

* Neděle už asi byla více o morálu než nějakých dovednostech?

„Tam to bylo hlavně o disciplíně. Dodržet základ a hrát trpělivě, abychom zbytečně neplýtvali. Proti soupeři ve čtvrtfinále jsme třeba vyhráli o tři branky, přitom to mohlo být klidně deset, ale nemělo cenu se někam hnát. Další zápas byl s Vyškovem, kde jsme rychle vedli o tři branky, ale soupeř rychle snížil na 3:2 a posledních pět minut bylo o nervech. Finále jsme hráli s Lužnicí, která po první polovině vedla 0:3. My jsme věděli, že jestli dostaneme čtvrtý, tak je hotovo. Seděli jsme a řešili jsme, co dál. Vymysleli jsme, že posledních dvacet minut stáhneme na tři beky a budeme hrát trpělivě. Dali jsme jednu branku a najednou to po první brance šlo. Postupně jsme dokázali srovnat a věděli, že to už nepustíme.“

* Počítám, že po takové otočce se na titul bude vzpomínat ještě daleko víc?

„Určitě. Musím říct, že to chutnalo moc dobře. Kdybychom vyhráli v suchém triku, tak to člověku nepřijde, ale jakmile se prohrává o tři branky a bojuje do poslední minuty pro otočení, tak to sice moc nechcete zažívat, ale o to více to pak těší.“

* Cesta zpátky byla alespoň veselá, když už trvala přes čtyři hodiny?

„Tam byl vzhůru jen řidič, a i ten s tím měl velké problémy. (smích) Únava byla neuvěřitelná. Vyjížděli jsme asi v šest večer a na všech bylo znát, že jsou rádi, že dokáží k autu dojít. Takže na nějaké oslavy byl čas až později. Dříve to nepřipadalo v úvahu. Po cestě jsem záviděl těm, kteří si mohli trochu zdřímnout. Sedm zápasů za tři dny je moc, a to člověka bolí i věci, které nevěděl, že má.“

* Vy jste také museli řešit komplikace ohledně putovního poháru. Přišel včas?

„Přišel úplně přesně, jak jsme ho potřebovali. Po turnaji jsme dostali pohár, který nám zůstane, ale putovní a hezčí byl v tu dobu ještě na Slovensku. Museli jsme si na něj počkat. O týden později jsme měli připravené oslavy a dorazil v pátek podvečer. Načasování tak bylo perfektní.“

* Jak to vypadá s dalším působením. Zůstane Záhorská liga nebo bude posun nahoru?

„Co se týče uvažovaného kraje, tak věřím, že hromada odchovanců prostějovského hokeje na to uslyší a ráda se vrátí, když se tato soutěž podaří. Bavíme se samozřejmě o hráčích v určitém věku, kteří když začnou chodit pravidelněji na led, tak se do toho dostanou a budou zase bez problémů na této úrovni. Věřím, že není problém ani v tom, že by bylo hráčů málo. Ohledně Záhorské ligy obavy mám, protože je otázkou, jak na tom budeme s počtem lidí. Když se na druhou stranu každý z hráčů poptá svých vrstevníků a kamarádů, tak i zde by to zas až takový problém být neměl.“

* Velkým plusem bude určitě i místní juniorka.

„Ano. Pokud kterýkoliv z těch hráčů bude chtít pokračovat, tak bude mít dveře otevřené, stačí se ozvat. Budeme jen rádi. Trénovat by se mělo v Prostějově a do toho by nový ročník i v Přerově měl být už hrazen kompletně klubem, takže i náklady by se v případě Záhorské ligy snížily. Je to také velmi dobrý hokej.“

 

DAVID REK

 

* narodil se 15. října 1991 v Prostějově

* s hokejem začínal už v přípravce a pokračoval až do skončení juniorky

* vystudoval Střední školu podnikání a obchodu Prostějov

* pracuje v rodinné vinotéce, kterou založil jeho otec v roce 1996 a působí tam už 13 let, stará se o marketing firmy

* provádí také someliérské kurzy

* k hokeji se vrátil po konci v prostějovské juniorce, nejprve zaskakoval v celku Blues

* poté založil vlastní klub Mean Machine, jehož je vůdčím představitelem

* po Aris Cupu přihlásil celek do Záhorské ligy v Přerově

* od sezóny 2022/2023 se tým přesídlil pod klub SK Prostějov 1913

* v letošním roce se klub stal mistrem Záhorské ligy a se svým klubem opanoval také mistrovství republiky

zajímavost: kromě hokeje se věnoval také boxu, ve kterém absolvoval tři zápasy

 

 

Druhý díl osbáhlého rozhovoru s amatérslým hokejovým nadšencem najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vyjde v pondělí 10. července