Více než tři sta startů v nejslavnější lize světa, finále Stanley Cupu, extraligové tituly s Třincem a hned tři medaile z mistrovství světa. To je v krátkosti sbírka Lukáše Krajíčka (na snímku), který patří už dnes mezi sportovní legendy Prostějova. Ve městě, kde se narodil a vyrůstal, žije i po ukončení kariéry. A jak sám zmínil, tak nad jinou variantou ani nepřemýšlel. Více než deset let žil přitom v USA či Bělorusku, ale nejvíce jej to vždy táhlo domů. Na ledě zažil nespočet úspěchů i zklamání, ale za tím vším se ohlíží s velkou radostí. Na svou kariéru má být proč hrdý. Ani po ukončení kariéry na milovaný sport nezanevřel a nejčastěji jej můžete vidět právě na zimním stadionu, kde působí jako asistent. Své bohaté zkušeností se snaží předávat mládežníkům, ale i mužům. Hlavním hnacím motorem je pro něj nyní syn Nikolas, který talent po svém otci podědil. A kdo ví, možná o něm brzy uslyšíme. Před Vánoci se v rozhovoru pro Večerník krátce ohlédl za svou bohatou kariérou. Nemohli jsme samozřejmě opomenout ani svátky, které ne vždy trávil právě doma. Přiznal, že na ty české nedá dopustit.

* Máte za sebou neuvěřitelnou kariéru. Měl jste vždy jasno, že se časem vrátíte do Prostějova?

„Tak nějak jsem s tím počítal, že se budu vracet domů. Mám tady rodinu, spoustu kamarádů a vždycky jsme se sem rádi vraceli, takže mě to do Prostějova vždy táhlo, nic se na tom nezměnilo. Ani jsem neuvažoval, že bych zůstával někde jinde.“

* Vy jste za oceán vyrazil už v 16 letech. Byla to i zpětně správná cesta?

„Stoprocentně. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem se dohadoval s tátou, který tvrdil, že jsem šel příliš brzy, ale já jsem to tak nikdy neviděl. Bylo to pro mě samozřejmě složité, protože v šestnácti letech odejít z domu a mít možnost jim zavolat jednou za čtrnáct dnů na pět minut nebylo jednoduché, ale musel jsem se osamostatnit brzy. Myslím si, že mi to pomohlo nejen hokejově, ale i lidsky. Kdybych zůstal tady, tak by kariéra nemusela být až taková, takže i zpětně bych nic neměnil.“

* Více než tři sta zápasů v NHL asi hovoří za vše. Mě by ale spíše zajímalo, jaký byl pro vás premiérový duel v nejslavnější lize světa. Byla tam velká nervozita, nebo se člověk spíše těšil?

„Byla tam obrovská nervozita. Já ještě ke všemu přišel dopoledne pozdě na trénink, protože jsme podepisovali smlouvu na poslední chvíli, řešilo se to v Torontu před duelem. Hned jsem tak dostal výborné přivítání od všech. I když jsem hrál asi dvě minuty, tak na to vzpomínám rád, protože to byl neskutečný zážitek, ještě ke všemu v Torontu. To je pro mě super vzpomínka.“