„Moje dětství bylo přípravou na koncentrák. Táta se coby vojenský pilot zapojil do odboje a prakticky celou válku prožil v koncentračním táboře v Dachau. Jeho výchova spočívala v tom, abych už coby dítě byl dostatečně odolný na to, abych něco podobného také přežil,“ svěřil se zakladatel oddílu dálkového a zimního plavání Ivan Novotný. Koncentrákem sice neprošel, ale jeho život zcela zásadním způsobem poznamenala tragická nehoda, po níž zahynul i jeden z jeho blízkých kamarádů. On sám přišel o ramenní kloub a utrpěl řadu dalších zranění. Navzdory tomu se po dvaceti letech stal ve dvaašedesáti letech mistrem ČR v plavání na vytrvalecké trati 10 km. Kromě toho i ve svých současných 75 letech stále s oblibou plave v ledové vodě. Aby to k ní měl blíž, odstěhoval se s manželkou z Prostějova na „chatu“ do Žárovic. A právě v tomto útulném stavení jsme zasedli k našemu společnému povídání. V dnešním čísle vám přinášíme první část tohoto veskrze zajímavého povídání.

 

* Říká se, že pokud se člověk nenaučí plavat jako dítě, tak už se to pořádně nenaučí nikdy. Jak to bylo u vás?

„Plavání se stalo mým osudem, přestože jako dítě jsem plavec rozhodně nebyl. Ale sportoval jsem, na slušné úrovni jsem dělal judo. K tomu jsem začal blbnout s potápěním. V Prostějově tehdy fungoval Krab club, s jeho členy jsem začal chodit více plavat.“

* Nějak plavat v teplé vodě se může naučit každý, ale zvládnout to i v té ledové, to už chce určitou dávku charakteru a sebezapření. Jak vy jste se dostal k otužování?

„Naše rodina měla chatu u plumlovské přehrady. Jednou jsme s mojí manželkou vyrazili na procházku kolem nádrže. Bylo už koncem října, když v tom koukám, že tam někdo plave. Holka vylezla ven, oblékla si župan a převlékala se pod ním. Pak jsem o tomhle zážitku vyprávěl v Krab clubu. A jedna z jeho členek povídá: ‚To jsem byla já.‘ Tenkrát jsem si řekl, že to musím taky zkusit. To se psal rok 1981.“

* Měl jste ze začátku nějaký svůj sen, který jste si chtěl splnit?

„Určitě. Někteří ze členů Krab clubu se v té době chystali na Vánoční míli, která se konala na Štěpána v Břeclavi. Plavalo se v ploutvích a obvykle i v neoprenech. Ale byli tací, kteří to zvládli bez neoprenu, a k těm jsem se chystal přidat. Mám rád výzvy a chtěl jsem to zkusit.“

* Předpokládám, že se zadařilo…

„Ale kdepak! Začal jsem trénovat na přehradě, ale nikdo mi neřekl, jak na to. Předpokládal jsem, že se bude plavat na vzdálenost skutečné míle, což je asi 1 600 metrů. A tak jsem plaval na přehradě od myšáka k vrbičkám a zpátky. To je kilometr. Pak jsem si ještě zhruba polovinu přidal. Dělal jsem to tak, že jsem jel autobusem na přehradu, plaval jsem a zpátky do Prostějova běžel, abych se rozehřál. Jenže voda v přehradě byla stále chladnější. Když měla 5 stupňů, tak jsem z ní vylezl strašně podchlazený, špatně jsem viděl a nebýt známých, tak bych se asi ani sám neoblékl. Do Prostějova už jsem ani nedoběhl, skončil jsem někde u kostela v Mostkovicích.“

* Jak jste se tedy dostal domů?

„Kamarádi mě naložili do auta a odvezli. Byla mi strašná zima a nebyl jsem schopný se rozehřát. Vlezl jsem tedy do teplé vody ve vaně, což byla velká chyba. Začaly mě strašně bolet svaly. Následující den jsem vyrazil k doktorovi a ten mi řekl, že mám buď chladovou alergii, nebo pásový opar. Tak jsem si říkal chladová alergie, tak to opravdu dělat nebudu. Do Břeclavi jsem nakonec vůbec nejel.“

* Za jak dlouho jste studenou vodu pokoušel znovu?

„Ani ne za půl roku. Po pár měsících mi došlo, že jsem na poprvé udělal hroznou prasečinu a že na to budu muset jít trošku jinak. Od jara jsem začal chodit do výpusti přehrady a postupně si přidával čas strávený ve vodě. Zjistil jsem, že takhle mi to nic špatného nedělá, že je to v pohodě.“

* S kým to bylo?

„Už tehdy se někteří z Prostějováků věnovali zimnímu plavání. Většina byla shodou okolností členy Krab clubu. Nicméně závodili za klub Sigma Hodolany. K nim jsem se pak přidal. První závod, na který jsem jel, se konal v roce 1986 v Pardubicích. Nějaký čas jsme objížděli republiku pouze s Jirkou Sasem. Postupně se k mám přidávali další vodomilci, začalo nás přibývat. Za Sigmu Hodolany plavalo více plavců z Prostějova než z Olomouce. Nestor zimního plavání Láďa Nicek mě začal hecovat k tomu, abychom si založili vlastní klub v Prostějově.“

* Nakonec vás pod svá křídla vzala TJ Haná, která kromě fotbalu sdružovala i řadu dalších oddílů. Kdo se stal prvním předsedou oddílu zimního a dálkového plavání?

„Ještě před revolucí v roce 1989 se jím jako vůbec první stal Jirka Sas. Ale od roku 1990 jsem jím byl jmenován já.“

* Metou všech otužilců je přeplavba kanálu La Manche. Kladl jste si i tento cíl?

„Určitě jsem tyhle ‚choutky‘ měl. Tehdy jsem trénoval jako magor. Mimo trénink na bazéně jsem byl třikrát týdně na přehradě. Zavedl jsem svoje syny do juda a nasedl na autobus na přehradu. Tam jsem si zaplaval a hned zpátky běžel do Prostějova, abych je stihl vyzvednout včas z tréninku. Pokud zbyl čas, večer jsem běhal přes Kralice do Vrbátek a zpátky.“

* Všechny vaše plány zhatila tragická dopravní nehoda. Co se tehdy stalo?

„Bylo to při cestě na závody do Dvora Králové. Tehdy jsme obvykle jezdili vlakem, ale my mimořádně vyrazili autem. Toho rána 3. března 1990 trochu nasněžilo a silnice byly namrzlé. V autě nás jelo pět. Řídil Láďa Müller, vedle něj seděl Honza Pospíšil a vzadu spolu se mnou ještě Bob Pácl a Míša Grossová. Projížděli jsme Nectavským údolím a před kamenolomem přišla levotočivá zatáčka. Proti nám jel sypač. Láďa zanadával a já jsem se stačil chytit madla nade dveřmi. V zadní části auta nebyly pásy. Do sypače jsme narazili.“

* To muselo být hrozné. Co se dělo po nehodě?

„Zůstal jsem zaklíněný, v ruce mně chrastilo, byl jsem celý od krve, z pusy jsem vyplivl brýle. Podařilo se mi vykopnout dveře. Nikdo další se nebyl schopný pohnout. Měl jsem strach, že auto začne hořet. Honzu Pospíšila jsem vytáhl z vozu, přičemž jsem si v rameni asi urval svaly. Honza měl prasklou kyčel. Ostatní byli v bezvědomí. Snažil jsem se je dostat z vozu, žádné dveře se nedaly otevřít, chtělo to páčidlo… Já jsem dolezl na vrátnici kamenolomu, odkud jsem se snažil zavolat pomoc. Potom jsem se vrátil k autu, ale tam jsem se sesul a zůstal ležet na silnici. Kolem mě jezdila auta a nic. Pak přijela sanitka a začali nás rozvážet do nemocnic. Všichni byli polámaní, Míša měla zlomenou nohu, Bob přeraženou čelist a zlomenou ruku. Nejvážněji byl zraněný Láďa, který potom v nemocnici zemřel.“

* Nepomohli vám lidé z posypového vozu?

„Ti ani nemohli, my jsme ten posypový vůz srazili ze silnice ze srázu dolů, takže oni úplně zmizeli ze silnice. Ale nic se jim nestalo.“

* Přestože jste nebyl přímo ohrožen na životě, vaše zranění bylo velmi vážné. O co šlo?

„Hlavice ramenního kloubu byla uražená a roztříštěná, kost mi trčela z ramene. V Prostějově se toho zranění báli. Zašili mi otevřený loket a pořezanou pusu, porovnali mi zlomený nos. Ruku se pokusili poskládat pod narkózou, ale to se jim nepovedlo, zvažovali operaci. Nakonec kosti nějak srostly a já nastoupil rehabilitaci. Doktoři mi říkali, že už určitě nikdy plavat nebudu, ať si najdu jiného koníčka. Z rehabilitace mě zpočátku na víkendy pouštěli domů. Jak jsem byl doma, hned jsem zase zkoušel plavat. Tehdy jsem nebyl ani schopný se sám obléct. Jakmile se to ovšem doktoři dozvěděli, tak jsem měl zase na nějaký čas utrum.“

* K plavání jste se přesto dokázal vrátit. Co k tomu přispělo?

„Zhruba po třech měsících jsem se přes kamarády dostal do olomoucké fakultní nemocnice. Tam mě operovali, bohužel to bylo pozdě... Ruka se do výše pasu nějak hýbe. Plánovali, že mi dají i umělý kloub, ale z toho nakonec sešlo. “

* Jak u vás probíhala rehabilitace?

„Plavání jsem se nechtěl za žádnou cenu vzdát. Poslali mě do Hrabyně, kde bylo velké rehabilitační středisko. Ve srovnání s ostatními pacienty jsem na tom byl dobře, protože jsem alespoň chodil. Můj doktor dělal triatlon, tak mně dovolil, že můžu plavat. Sedm kilometrů od centra byl rybníček, ve kterém jsem opět začal plavat. Cestou tam jsem se pořádně prošel, zpátky běžel. Jednou se mi stalo, že mi někdo chtěl vzít oblečení. Tehdy mrzlo a já bych bosky sedm kilometrů v plavkách určitě nedal. Začal jsem na něho křičet a vyletěl jsem z vody. Napřed jsem myslel, že ho zabiju! Když u mě klesla hladina adrenalinu, tak jsme se dali do řeči a on se mně omlouval. Prý si myslel, že to tam někdo od léta zapomněl.“

* Dokonce jste se opět postavil na startovní čáru závodů v zimním plavání. Kdy to bylo?

„Necelý rok od nehody. Přes týden jsem stále pobýval na rehabilitacích v Hrabyni, ale na víkendy se vracel domů do Prostějova. A v tu dobu jsem začal opět závodit. Napřed jsem plaval prsa. Ale pak jsem vyzkoušel ouško a kupodivu jsem plaval dostatečně rychle, abych prsařům celkem stačil. Tehdy mi bylo asi 42 let a ve své věkové kategorii se mi pak dařilo i několik závodů vyhrát. I jako kripl.“ (úsměv)

* Něco podobného je opravdu obdivuhodné, až neuvěřitelné. Dokonce jste zvládal také závody v dálkovém plavání, což představuje úctyhodnou porci kilometrů. Kolik vlastně?

„Obvykle jsem závodil na trati dlouhé 5 kilometrů. Párkrát jsem plaval i deset kilometrů. Ale to už pro mě bylo kritické. V roce 2010 jsem se v Heřmanicích na deseti kilometrech stal mistrem republiky. Ono to bylo hlavně díky tomu, že to nikdo jiný v mé věkové kategorii nedal. Plaval jsem to 5 hodin a 34 minut a dodnes jsem vděčný pořadatelům, že na mě počkali. Už mi bylo dvaašedesát let a byl to jeden z mých posledních závodů. Pak už jsem plaval hlavně rekreačně.“

 

 

IVAN NOVOTNÝ

 *        narodil se 24. března 1948 v Prostějově

*        základní školu začal navštěvovat v Brně, následně přešel na Masarykovu ZŠ na Skálově náměstí v Prostějově a posléze i na ZŠ v Rejskově ulici

*        vyučil se soustružníkem, v roce 1969 si na strojní průmyslové škole dodělal maturitu, později se ještě vyučil také automechanikem

*        nejprve pracoval jako automechanik v prostějovské Mechanice, později jezdil s parním válcem či s pojízdnou dílnou v Pozemních stavbách Olomouc. Nejdelší čas strávil v Kovozávodech Prostějov, kde začal jako automechanik, svoji kariéru tam ukončil jako šéfkonstruktér

*        v té době si dodělával vysokoškolské vzdělání na Československé vědeckotechnické společnosti

*        v roce 1989 spoluzakládal oddíl dálkového a zimního plavání DZP Haná, jehož se stal předsedou

*        v roce 1990 do jeho života zásadním způsobem zasáhla vážná automobilová nehoda a další čtyři roky strávil v invalidním důchodu

*        následně si udělal rekvalifikaci na počítačového grafika a nastoupil do prostějovské společnosti Infos. Tam se tvořil design a konstrukce informačních kiosků, které fungují nejen po celé ČR, ale například také v Německu, Norsku, Anglii či dalších zemích

*        v roce 2013 odešel do důchodu

*        je ženatý, s manželkou Evou vychovali tři děti: dceru Katku (50) a syny Ivana (46) a Kamila (44)

*        v mládí dělal dlouho judo, později působil i jako trenér. Rovněž se hodně pohyboval mezi muzikanty. Prostějovským kapelám Hippies či Underground blues vytvářel plakáty a zajišťoval jim turné po republice. Mezi jeho další záliby patří staré motorky, vlastnil 7 motorek značky Indian

zajímavost: celý život má vztah k výtvarnému umění. Když byl v invalidním důchodu, intenzivně se věnoval keramice a uvažoval, že by si tím mohl i přivydělávat. Jenže narazil na odpor k tomu, aby dělal kopie. Aktuálně alespoň vytváří modely lidských hlav z papíru.