Říká se, že změna je život. Ale jsou změny, které vám ze dne na den převrátí život způsobem, jaký byste si jinak nedokázali představit. Ty vůbec nejzásadnější souvisí se zdravím. Ukázkovým příkladem je Josef Burget. Příslušník prostějovské 601. skupiny speciálních sil se aktuálně pere s tím nejtěžším možným soupeřem. Lékaři mu před více jak rokem diagnostikovali rostoucí nádor na mozku, který bylo nutné okamžitě operovat. Po náročném zákroku zůstal elitní voják upoután na lůžku, a co se týče pohybu, začínal prakticky od nuly. Díky vlastní síle i odolnosti se otci malého syna podařilo udělat doslova mnoho postupných kroků za zlepšením jeho stavu. Pochopitelně vše jde nesmírně pomalu a vyžaduje to úsilí, které si nikdo z nás nedokáže představit. Na této neobyčejně těžké cestě jej podporují i kamarádi, kteří pro něj vypsali finanční sbírku.

Obdobné případy lidi často vedou k zamyšlení, jak by na nastalou situaci reagovali oni sami. Mysleli bychom si, že tímto náš život skončil? Zhroutili bychom se? Měli bychom myšlenky na sebevraždu? Nebo bychom naopak zoufalství vůbec nepropadali a udrželi si zdravého ducha v nemocném těle? V takovém případě bychom pozorně a pokorně sledovali své vlastní hendikepy, seznamovali se s nimi, postupně se na některé z nich adaptovali a zaměřili se na ty, s nimiž by bylo možné ještě něco dělat. Jak by to tedy bylo? Kdo ví? 

Je prakticky nemožné předpovědět, jak se v určité situaci zachováme, dokud ji reálně neprožijeme. Jisté je, že zásadní roli v tom, jak se budeme chovat po takovém životním „převratu“, hraje hlavně to, jak jsme žili před ním.

V tomto nepochybně významnou roli může hrát mravní zásada známá jako memento mori. Ta nás vede k tomu, abychom nikdy nezapomínali fakt, že cokoliv kolem nás může jednoho dne skončit či se proměnit a že stejně tak i my sami jsme smrtelní. Dá se předpokládat, že pokud ji přijmeme za svou, tak bychom neměli být nepříznivými, či dokonce tragickými změnami, které život přirozeně přináší, tolik zaskočeni. Vždy totiž bude platit biblické „neznáme dne ani hodiny“, tedy že nikdo z nás neumí přesně určit mimo jiné ani to, kdy zemře.

Jedno mají lidé, které potkal podobný životní kotrmelec, společné. Na svět se pak dívají s jistým ironickým odstupem a běžné životní starosti pro ně minimálně na nějaký čas získávají odlehčený, někdy až směšný nádech. Tím to však končí.

Zatímco okolnosti se mohou proměnit z minuty na minutu, lidé se reálně mění nesmírně pomalu. A to, jací ve skutečnosti jsme, nám obvykle až do té smrti zůstane. V dobrém i zlém.