Toto mnohé překvapilo. Zcela zaplněný sál Městského divadla v Prostějově byl uplynulý pátek 20. října natěšený na společné vystoupení Jiřího Langmajera a Jiřího Dvořáka na jednom pódiu. Mnozí z přítomných ovšem očividně nečekali, že se kromě známých tváří v rámci divadelního festivalu Aplaus dočkají také naživo už „jen“ slov. Slov poskládaných do textu tu poetického, jindy vzpomínkového a někdy zase spíše faktografického, který jinak velmi přesní herci sedící na pódiu fakticky přečetli. To mnohé poměrně nepříjemně zaskočilo, ti soustředěnější v publiku si však odnesli veskrze autentický vhled do života dvou výjimečných osobností, které zásadním způsobem poznamenaly život umělecké Paříže minulého století.  

 

Anděl v modrém se stal prvním ze dvou kusů letošního ročníku festivalu Aplaus, jenž během 16 let své existence nabízel prostějovskému publiku převážně hvězdně obsazené konverzační komedie. Z tohoto dramaturgického plánu ovšem zcela zásadním způsobem vybočil. „Jiřího Langmajera považuji za kamaráda a jako herce ho zbožňuji. Vybaví se mi například jeho výkon ve hře Caligula z Divadla pod Palmovkou. V některých seriálech mě sice příliš neoslovuje, ale tohle bude jistě docela jiný případ,“ vyjádřil se hned na úvod Miroslav Černošek z pořádající marketingové společnosti TK PLUS, která Aplaus pořádá ve spolupráci s městem Prostějov, Olomouckým krajem a společnosti PLP Micos.

Pak už se na pódiu začal odvíjet příběh dvou milenců, které od sebe dělilo propastných 24 let. Právě o tolik byl básník, dramatik i filmový režisér Jeana Cocteaua v podání Jiřího Langmajera starší než absolutní herecká superstar své doby Jean Maraise, jehož ztvárnil Jiří Dvořák.

Pikantní fakta

 

Na začátku jejich dlouholetého vztahu stála hluboká fascinace stárnoucího guru moderní poezie pohledným a bezstarostným mladíkem. U Jeana Mareise se zase zprvu mísil obdiv k všeobecně uznávanému tvůrci s jistým kalkulem, že i díky tomuto intimnímu přátelství nabere jeho vysněná herecká kariéra ten správný směr. Publikum se pak mimo jiné dozvědělo i to, že maminka Jeana Mareise byla elegantní kleptomanka, stejně jako to, že Jean Cocteau zemřel v tentýž den jako jeho o mnoho let mladší kamarádka Edith Piaf.  

Texty o lásce

Právě slavné šansony v podání Charlese Aznavoura, Edith Piaf či Gilberta Bécauda se pak prolínaly s přesvědčivě podanými texty, v nichž se ne vždy úplně přehledně mísila Cocteauva poezie s autentickými vzpomínkami Jeana Mareise, úryvky z dopisů a fakty ze života obou mužů. Závěrečná reakce Jeana Mareise na smrt Jeana Cocteau rámovaná přiléhavou písní „Quand il est mort le poète“ od Gilberta Bécauda ovšem nepochybně patřila k dojemným okamžikům celého představení.

Nadčasové básně

Diváci ocenili zejména autentičnost inscenovaných textů i sehranost obou protagonistů. „Ten text byl rozhodně krásný a herci ho podali naprosto perfektně a procítěně. Bylo z něj jasně patrné, jak se láska těchto dvou výjimečných lidí rodila, vyvíjela a přetrvávala i po smrti. Básně a myšlenky Jeana Cocteau jsou určitě nadčasové. Jen si nejsem jist, zda se právě tohle představení úplně hodilo do takto velkého sálu, možná by lépe vyznělo v komornější atmosféře,“ zauvažoval další z diváků.

Přijedou manželé

Druhým titulem letošního Aplausu bude v pondělí 30. října milostný příběh klavíristy a jeho dvou osudových žen Vzpomínky zůstanou. Tentokrát půjde již o výrazně tradičnější podání hry o lásce a rodinných poutech plné úsměvných, dojemných, ale i vážnějších momentů. V hlavních rolích uvidíme manželský pár Zlatu Adamovskou a Petra Štěpánka.