Na jaře předloňského roku zesnul jeden z nejlepších sportovců prostějovské historie, legendární atlet Jan Mrázek (na snímku). Sedminásobný mistr republiky v běhu na 110 metrů překážek, svého času národní rekordman nejen v této disciplíně a posléze vynikající veterán aktivně závodící až do velmi vysokého věku sepsal ještě před svým skonem paměti krátce rekapitulující vlastní život. Dcera Jana Mrázka nesmírně cenný text ochotně poskytla Večerníku. A vy si díky tomu můžete v našem seriálu přečíst, na co vše atletický nadšenec a člen Síně slávy prostějovského sportu vzpomínal.

PÁTÁ ČÁST: SVATBA, SE ZÁTOPKEM VE FINSKU NA LODI I V MOSKVĚ A KONEC VOJNY

„19. února 1949 jsem se oženil! V Praze v ATK jsme trénovali na malém stadionu na Strahově, fartleky pak na Bílé Hoře. Za celý rok 1949 jsem přitom absolvoval nebývalý počet 32 závodů: utkání ATK Sparta – Brno, Mistrovství armády v Ostravě, Rošického memoriál, utkání ČSR – Rakousko, mistrovství republiky, Velké ceny Přerova, Třebíče i Jičína, druhý ročník Velké ceny města Prostějova, Masarykovy hry, utkání Praha – Varšava a jiné.

V polovině července to například bylo mezistátní utkání Finsko – ČSR v Helsinkách, kdy jsem poprvé v životě viděl na vlastní oči moře. Hned první večer ve Finsku jsme si pětičlenná parta včetně Emila Zátopka prohlíželi v přístavu lodě a u jedné velké z USA jsme požádali strážného o možnost prohlídky. Kapitán souhlasil, neboť znal jméno Zátopek. Ukázal nám, kde byla děla i jiná zařízení, a při prohlídce strojovny jsme narazili na černocha čistícího nějaké přístroj. Po zjištění, že jsme Čechoslováci, řekl jediné slovo: ‚Zátopek?‘ A Emil stál přímo před ním!

Následovaly další finské závody v Pori a v Turku, kde v noci bylo tolik světla, že dělníci normálně pracovali. Domácím závodníkům Finska se přitom Emila nepodařilo ani jednou porazit, ačkoliv proti němu stavěli vždy čerstvé atlety. Z Turku jsme se přesunuli do Moskvy na utkání Sovětský svaz – ČSR. To jsem pro změnu poprvé viděl v hale moskevského letiště velkou obrazovku televize. Strava v SSSR byla výtečná v porovnání s domovem, kde jsme ji stále dostávali na příděl. Stavební práce a výkopy v Sovětském svazu prováděly i ženy, viděli jsme také německé zajatce. Při závěrečné večeři mě Emil upozornil na muže v rohu s tím, že je to Bedřich Reicin, později v roce 1952 popraven.

Po skončení základní vojenské služby jsem odešel z ATK do civilu. Firma inženýra Vladimíra Součka byla však po únoru 1948 zrušena, a tak jsem nastoupil jako účetní u firmy Moravamost v Olomouci. Opět jsem se stal členem atletického oddílu SK Prostějov, ale možnost trénovat měl časově omezenou kvůli každodennímu dojíždění za prací do Olomouce a zpátky.“