V žilách mu koluje modrá krev, po svých předcích však spíše než majetek zdědil lásku ke zvířatům i lidem. Johannes Kraus Graf von Silva-Tarouca je pravnukem slavného Františka Josefa II. Silva-Tarouca, který byl posledním velkým šlechtickým budovatelem zámku i přilehlého parku v Čechách pod Kosířem. Mnohý z jeho klientů přitom asi ani netušil, že se mu o zvíře stará šlechtic. Pan Johanenes se totiž v jihoněmeckém Übersee živil jako zvěrolékař. Při příležitosti jeho nedávného návratu na zámek v Čechách pod Kosířem (Večerník referoval v čísle 14) jsme měli možnost pohovořit.

* Jak se vám tady líbí?

„Ohromně! Je až neuvěřitelné, jaký pokrok se zde udělal od mé poslední návštěvy, která proběhla zhruba před dvanácti či více lety. Tehdy tu stála budova, u které bych se ani moc nedivil, pokud by ji srovnaly buldozéry se zemí. A nyní? Neuvěřitelným způsobem to tu prokouklo. Nabyl jsem pocitu, že se zde v České republice staráte o své památky lépe než u nás v Německu.“

* Vaše maminka Eleonora se na zámku narodila, byla dcerou jednoho z pěti synů hraběte Františka Josefa II. Silva-Tarouca. Co vám předala z české kultury?

„Jsem přesvědčený, že nejlepším nápadem našeho rodu v jeho historii bylo pozvat sem na zámek v Čechách pod Kosířem skvělého českého malíře Josefa Mánesa. Ale jinak mi maminka třeba i česky zpívala. Dodnes umím dětské písničky Šla Nanynka do zelí či Jede, jede poštovský panáček (obě zpívá roztomilou češtinou se silným německým přízvukem – pozn.red.).“

* Všichni fandové a pravidelní návštěvníci zámku v Čechách pod Kosířem jsou s historií rodu Silva-Tarouca velmi solidně obeznámeni, a to i díky četným kostýmovaným prohlídkám. Co historie rodu znamená pro vás?

„Pro mě i pro členy naší rodiny je rodová historie velmi důležitá. Většina lidí v Německu se o své předky nezajímá, to však určitě není náš případ. Pro nás je tohle opravdu zásadní. Jsme rádi, pokud můžeme poselství životů našich předků v sobě nést a případně i dále rozvíjet. K tomu je však musíme také dobře znát.“

* Nevyzvedli jste si tady během své návštěvy zámku nějaký dávno zakopaný rodový poklad?

„To opravdu ne. (směje se) Ale, když o tom hovoříte, přece jen jsme tady vlastně takový poklad našli. A tím je nové přátelství, které jsme navázali. Jsme opravdu vděčni Josefu Čermákovi za to, že naši návštěvu zprostředkoval. Z celé hloubi srdce bychom chtěli poděkovat za úžasné přijetí, jakého se nám tady od pana kastelána i všech ostatních dostalo. Určitě se sem ještě moc rádi opět vrátíme.“