Na jaře předloňského roku zesnul jeden z nejlepších sportovců prostějovské historie, legendární atlet Jan Mrázek (na snímku). Sedminásobný mistr republiky v běhu na 110 metrů překážek, svého času národní rekordman nejen v této disciplíně a posléze vynikající veterán aktivně závodící až do velmi vysokého věku sepsal ještě před svým skonem paměti krátce rekapitulující vlastní život. Dcera Jana Mrázka nesmírně cenný text ochotně poskytla Večerníku. A vy si díky tomu můžete v našem seriálu přečíst, na co vše atletický nadšenec a člen Síně slávy prostějovského sportu vzpomínal.

DEVÁTÁ ČÁST: ODMÍTNUTÝ ODCHOD NA SLOVENSKO, PŘESUN K PARAŠUTISTŮM A DVĚ ZRANĚNÍ PŘI SESKOCÍCH

„Od roku 1957 došlo k přejmenování klubu, za který jsem atleticky nastupoval, na Duklu Praha. Absolvoval jsem patnáct závodů včetně tradičních, kde jsem pravidelně nechyběl, tedy Rošického memoriál, Velkou cenu Náchoda i domácí Velkou cenu města Prostějova. Kromě toho ještě například Velkou cenu Pravdy a na podzim mistrovství Rumunska či utkání armád v Oděse, kde zvítězili Sověti.

Uprostřed roku 1959 – přesně od 1. do 3. července – jsem na stadionu TJ Železárny Prostějov organizoval VII. přebory letectva a PVOS v lehké atletice. S hodností kapitána jsem vyhrál 110 metrů překážek i 400 metrů překážek a skončil druhý ve skoku dalekém. Což ovšem bylo smutné loučení s působením na Leteckém učilišti, neboť od 18. srpna 1959 došlo k jeho přesunutí do Košic.

Já jsem odchod na Slovensko odmítl, a proto jsem se rázem stal náčelníkem padákové služby a tělesné přípravy u 1. dopravního a výsadkového a 25. bombardovacího leteckého pluku. Což bylo opravdu těžké rozhodnutí. Musel jsem podstoupit přeškolení na baliče padáků a výsadkového průvodce, první seskok jsem absolvoval 29. září 1959 z Iljušinu 14. Jinak jsem coby závodník zůstal členem Dukly Praha.

Para výcvik byl ale náročný, proto platilo, že jeden rok služby u parašutistů se rovnal dvěma letům normální služby. Strava byla zvýšená podle letecké normy. Na prostějovském letišti působilo družstvo parašutistů ČSR pod velitelem majorem Blažkem, s nímž fungovala dobrá spolupráce.

V Chornici byla výrobna padáků, které jsme zkoušeli kvůli homologaci buď na figurínách, nebo sami. Seskoky pak byly odměňovány podle náročnosti, tedy výšky vyskočení z letadla. Dle nařízení musel každý pilot provést ročně alespoň jeden seskok, což byl pro starší ročníky docela problém. Z IL-14 jsme shazovali potraviny i jiné věci, při nízkých letech připravovali důstojníky.

V reprezentaci ČSR jsem prakticky skončil. Celkem se mi podařilo získat devět titulů mistra republiky: pětkrát na 110 metrů překážek, třikrát na 200 metrů překážek s československým rekordem 24,0 sekundy a jednou v dálce, k tomu jsem skončil ještě třikrát druhý. Co se týče klubové příslušnosti, znovu jsem začal startovat za oddíl Prostějova.

Během roku 1960 jsem absolvoval dvaadvacet závodů s dobrými výsledky, přestože služba u pluku byla náročná. V dalších letech jsem však při seskocích musel dvakrát otevírat záložní padák, utrpěl úrazy pravého kolena i levého ramene, což omezilo mou atletickou přípravu. Navíc po dvou letech byl útvar přemístěn na nové letiště Mošnov v Ostravě, dojíždění jednou týdně bylo taky náročné. Stejně jako fakt, že mošnovské letiště se teprve dobudovávalo a v padáčkárně často stála voda...“

Pokračování příště!