Ať ve sportu zrovna uspějete, nebo ne, vždy se dá při zpětném hodnocení najít spousta důvodů, proč tomu tak bylo. V předešlé sezóně 2021/2022 volejbalistky VK Prostějov senzačně dokráčely až k mistrovskému titulu a sladké okolnosti jejich triumfu se samy nabízely. Zatímco tentokrát se v soutěžním ročníku 2022/2023 musely smířit se čtvrtou pozicí a pravdivě pojmenovat hlavní příčiny spíše bolí. Přesto to zkusme.

Nejprve pojďme zavzpomínat, jak byly rozdány karty před zahájením právě skončené sezóny. Úřadující mistryně republiky se musely trvale obejít bez dlouhodobě zraněné top univerzálky Karin Šunderlíkové a do ciziny odešla smečařka Karolína Fričová, což tým připravilo o dvě klíčové strůjkyně zlata. Jako náhrada přitom dorazila jediná adekvátně špičková hráčka na oba zmíněné posty – Jéssica Silva.

V porovnání s tímto stavem věcí u obhájkyň trofeje na tom byly jejich rivalky z české elity před startem nového ročníku o dost lépe. Už tak silné Královo Pole o nikoho důležitého nepřišlo a naopak se ještě posílilo, podobným procesem prošel stále nabitější Liberec, notně svůj kádr vyztužily ambiciózní Šelmy Brno, na složení mančaftu dost zapracoval i Olymp Praha, velmi kvalitně vypadala také Olomouc. A ani ostatní celky při tvorbě svých kolektivů nijak nezahálely.

Proto vedení vékáčka rozumně prohlašovalo, že opakování vítězné jízdy není vyloženým cílem a za úspěch bude považováno dobytí jakékoliv medaile. Tím víc příjemné překvapení ale přinesl podzimní úvod UNIQA extraligy. Největší protivníci svorně řešili různé problémy (zdravotní, výkonnostní i jiné), zatímco prostějovský mančaft šlapal velice dobře. Nikoliv úplně skvěle, i tak to ovšem dlouho stačilo na průběžné vedení.

Potom se však osud sezóny jal překlápět na opačnou stranu. Na VK postupně doléhalo čím dál víc problémů se zdravím, mnohdy u klíčových opor. A tím úroveň hry logicky stagnovala, spíš se propadla dolů. Naopak konkurence se s přibývajícím časem dávala po všech stránkách dohromady, její výkony rostly a výsledkový poměr se tím viditelně otáčel. Leč největší potíž pro svěřenkyně Miroslava Čady a spol. nastala tím, že přes veškerou snahu už do konce soutěžního ročníku nenabraly zpět dřívější pohodu. Ztráta formy u řady hráček vinou zranění či nemocí vykonala své, kromě toho ze sestavy vypadla další stěžejní tahounka Klára Faltínová na smeči. A v součtu pak celý tým postrádal z herního hlediska to nejdůležitější, tedy útočnou údernost.

Bez ní hanácké družstvo mohlo bojovat sebevíc (což jej v drtivé většině střetnutí opravdu zdobilo), ale na ofenzivně silnější soky prostě v rozhodujících sériích play-off o cenné kovy těsně nestačilo. Při zopakování některých výtečných duelů třeba z evropského Challenge Cupu by to v semifinále proti KP Brno či v bitvách o třetí příčku s Duklou možná vyšlo, ovšem na tento výkonnostní strop se plně navázat nepodařilo.

Ani s uzdravující se zvučnou posilou na blok Veronikou Trnkovou, která sice zvedla možnosti personálně zúženého kádru, nicméně nestačilo to. Je rovněž otázkou, nakolik po všech nepříjemných peripetiích fungovala hráčská parta nakonec čtvrtého souboru v extraligovém pořadí, neboť i toto soudné zápasy o všechno věrně odrážejí. Každopádně tři soupeři předvedli v závěrečných bojích o něco víc, protože se během sezóny zlepšovali. Vékáčko nikoliv, bramborové umístění je tudíž nutné akceptovat. A snažit se teď dělat maximum tak, aby medailová radost příště neunikla.