Hokej, fotbal, tenis, volejbal, to jsou sporty, o kterých se v souvislosti s Prostějovem mluví nejčastěji. Jsou tady ale také další úspěšné sportovní oddíly. A mezi ty nejúspěšnější patří oddíl juda fungující pod prostějovským Sokolem. Ten dlouhodobě vede Zdeněk Gottwald (na snímku), odchovanec, který se po čase obloukem do klubu vrátil. A podařil se mu husarský kousek, skomírající oddíl záhy posunul výš. Jak připomíná, není to tak dlouho, co mužské judo v Prostějově chybělo. Ty časy jsou ale tytam. I když se judisté momentálně těší z úspěchů, tak čelí i problémům. A jmenovatelem mnoha je pochopitelně koronavirus.

* Jak vzpomínáte na své začátku v judu?

„V době, kdy jsem začínal, se dalo judo dělat až od deseti let. Byla tam omezení od svazu. Já jsem ale začal relativně ještě více pozdě, ve čtrnácti letech. A v podstatě po dvou letech jsem už byl trenérem pověřený trénováním malých dětí. Rozšiřovaly se tehdy tréninkové hodiny ve Spektru. Byli jsme tam do roku 2004. Měli jsme tehdy mužskou extraligu, dorosteneckou ligu. Už jsem tehdy dělal dorosteneckou ligu a v devatenácti extraligu mužskou.“

* Jaký jste měl ke sportu vztah? Co vás k němu přivedlo?

„Ze začátku jsem chodil se sestrou na judo. Nejprve mě to moc nebavilo. Potom se tam ale dala dohromady dobrá parta lidí okolo patnácti či šestnácti let. A ta tam pořád držela perfektní kolektiv. Za dorosteneckou ligu jsme jezdili pořád na závody. Každý víkend jsem byl na závodech, ale nelituji toho.“

* To vám ale zůstalo prakticky dodnes...

„V podstatě do roku 2019 tomu tak bylo. Rok nato to ale vše zavřeli.“

* Jakých úspěchů si nejvíce ceníte?

„Pokud se vrátím k dřívějšku, tak v šestnácti jsem získal třetí místo na mistrovství republiky. Když jsem se už pral o muže, měl jsem už páté místo na republice. A ve dvaceti jsem se dostal do mužské reprezentace. V roce 2006 jsem bohužel na čtyři roky s judem přestal kvůli práci a celkovému pracovnímu vytížení. Když někde začínáte, nemůžete se jen tak uvolňovat…

* To není úplně jednoduché přestat s něčím, co děláte dlouho a rád…
„Roku 2004 jsme přešli pod Sokol, jenže v sokolovně ze začátku nebyly úplně podmínky pro mužské judo, natož dorostenecké. Bylo to problémové se zajištěním žíněnky. A i další okolnosti hrály roli. V novém prostředí třeba nemáte žádnou možnost úpravy podle svých představ. Byli jsme v provizorních prostorách, které se postupem času do dneška spravily. Z toho začátku to ale bylo jiné. V roce 2005 jsme spadli do první ligy. A rok nato už se všichni prali za Olomouc. Hlavní trenér totiž odešel do Olomouce, kde měl lepší podmínky. A vzal si s sebou i většinu kluků. Dospělé družstvo zaniklo a v Sokolu tak zůstaly jen malé děti. Nakonec jsem se v roce 2010 vrátil zpět k městské policii. Člověk ale potřeboval něco dělat, a tak jsem se vrátil i k judu. Zjistil jsem, že z těch 120 členů jsme měli najednou pouze devatenáct...“
* Musel to pro vás být šok…
„To byl masakr! Začínal jsem vést tréninky prakticky od nuly. Měl jsem na nich šest sedm dětí. Po pár letech jsem převzal celý oddíl, jelikož zemřel Zdeněk Ludvík, který jej do té doby vedl. To už jsme měli osmdesát členů. V roce 2019, než přišla první vlna koronavirové pandemie, měli jsme na devět desítek členů, rozšířili jsme tréninky i pro začátečníky. Podařilo se rozšířit i trenérský tým, byli jsme čtyři. Do té doby jsem to dělal sám. Měl jsem tři tréninky týdně. A nikdo se vás neptá, zda můžete, nebo nemůžete jít. Prostě musíte. V roce 2013 přišel trenér z Dědic Pavlík Šaback, pak Aleš Tulach a začali jsme se střídat. Přede dvěma roky přibyl ještě jeden z rodičů, který dělal atletického trenéra v Olomouci, Honza Brtník. Trénuje teď ty nejmenší děti. Má zkušenosti s rozvojem fyzické kondice a koordinace pohybů. Díky rozšíření trenérského týmu jsme mohli přistoupit k dalšímu rozdělení tréninkových hodin a od září se více věnovat odděleně začátečníkům, jako i závodníkům a mít více prostoru v již tak malé tělocvičně.“
* Využil jste někdy coby městský strážník v praxi své znalosti z juda?
„Při zákrocích, když už musíte použít hmaty a chvaty, tak je to nejideálnější sport, konkrétně pro tuto práci. Protože judo je pasivní obrana. Nikoho neučíte útočit. Podstata je v tom, že buď vyřadíte protivníka z boje, nebo, což je v této práci ideální, převezmete nad ním kontrolu. To žádné jiné bojové umění nemá. Ani karate, ani jiu-jitsu. Ale čínská, korejská, japonská bojová umění jsou o vyřazení protivníka z boje. Za sebe můžu říct, že mi judo v práci hodně pomáhá. Nejednou jsem za to byl vděčný. Když vidím své kolegy, kteří nikdy žádný bojový sport nedělali, je to znát.“
* Setkáváte se často s předsudky rodičů k bojovým sportům? Třeba s obavou, že se jejich dítě může zranit?
„Ne, to právě ne. Stalo se nám celkem hodně úrazů. Ale tak nějak v závodních sportech se úrazy moc neukazují. Není to mediálně vhodné je ukazovat. Třeba teď na přeboru České obce sokolské v Mohelnici si klučina hodně hnusně zlomil ruku, měl ji do pravého úhlu. Zdrátovali mu to. A není to tak, že by zanevřel na judo, chce se uzdravit a vrátit. Nějaké úrazy tedy jsou. Vy ale budujete v judu nějakou disciplínu. Protože pokud dítě nebude poslouchat to, co po něm chcete, tak jde vstříc k úrazu. Díky Lukáši Krpálkovi a jeho úspěchům si lidé k tomuto sportu hledají cestu. V době internetu a médií je vidět u sportu velký nárůst zájmu. Nepočítají s tím, že by se jejich dítě zranilo. Vždy ale chceme po rodičích, aby šli s potomkem aspoň jednou ročně na kontrolu k doktorce, která by posvětila, že zátěžový sport dělat může. A zároveň aby bylo dítě zdravé, aby třeba někdo neprodělal například epileptický záchvat.“
* Dostáváme se ke zdraví, proto by mě zajímalo, jak těžké bylo pro vás období koronaviru?
„Když se zavřely tělocvičny, bylo to pro nás likvidační. Během dvou měsíců jsme to ale vyřešili. Jak se oteplilo, šli jsme do Kolářových sadů. Běhali jsme tam, trénovali a rozvíjeli koordinaci. Zakázali ale i kontaktní sporty. Bohužel ubylo hlavně hodně dětí. Z devadesáti dětí nám jich zbylo nějakých čtyřicet, ovšem vesměs taková mentálně zralá děcka. Nevím proč, ale téměř úplně nám zmizely děti do jedenácti let. Ale po ´Krpošově´ úspěchu na olympijských hrách jich přišlo dvaatřicet nových. Říkáme jim Krpálkovy děti. (úsměv) Vždy jsem počítal, že po nějakém roce euforie přestane zhruba polovina dětí, tak snad tomu tak bude tentokrát. Dříve to totiž bylo daleko horší. Když přišlo dvacet dětí, zůstalo jich třeba pět. Nevím, třeba je to i cenou tréninků. Takový fotbal, hokej, karate, tam se ale platí nepoměrně větší částka než u nás.“
* Dá se tedy říct, že je judo levný sport?
„Na poměry Prostějova celkem ano. Za rok zaplatíte 2200 korun jako členský příspěvek a za zhruba 600 korun koupíte kimono pro dítě. Veškerá investice na rok tak činí necelé tři tisíce. Na trénink to vychází nějakých patnáct korun. Plus nějaké soustředění. Máme zimní a koncem srpna míváme letní týdenní.“
* Vy sám ještě závodíte. Na jaké úrovni?
„V roce 2019 jsem byl na veteránském MS v Marrákeši. Vůbec to byl tehdy pro mě z trenérského i závodního pohledu nejúspěšnější rok. Byli jsme v Itálii, Chorvatsku, do Polska jsme jezdili. Pravidelně bojovalo třicet děcek, mohli jsme je posadit do autobusu a vyjet kamkoli. Udělaly se navíc krásné výsledky, děti to bavilo, dala se dohromady parta. Z těch starších i zůstala. Ale zjišťujeme, že v Itálii příští rok nebudou závody pořádat. Chtěli jsme do Lotyšska, nevíme, zda tam závody budou. To samé Chorvatsko...“