Ráda zkouší cokoliv nového a miluje výzvy, naopak nesnáší rutinu, předsudky a plýtvání. V tomto ohledu se dvaadvacetiletá Marcela Burgrová z Prostějova až tak zásadně neliší od svých vrstevníků. Rozdíl mezí ní a drtivou většinou nejen mladých lidí je však nejen v tom, že její vize jsou na první pohled na hranici toho, co může člověk vůbec zvládnout, ale zejména v tom, že se jí je daří postupně realizovat.

Mladá designérka obuvi se po maturitě nejprve vydala pěšky z ČR až do Portugalska, po návratu si však vytyčila ještě náročnější cíl. Chce přejít z nejjižnějšího místa Evropy, kterým je španělský mys Tarifa, až do toho nejsevernějšího, jímž je Nordkinn v Norsku. V průběhu letošního roku tak na ni čeká neuvěřitelných devět tisíc kilometrů, během nichž je připravena utratit minimum peněz. Na svoji túru se vydala už koncem ledna, tento rozhovor tedy vznikal už v jejím průběhu.  

* Když se řekne 9 tisíc kilometrů, málokdo si pod tím dokáže něco představit. Máte alespoň odhad, kdy dorazíte do cíle své cesty?

„Kdybych každý den ušla okolo třiceti až pětatřiceti kilometrů, tak by to vycházelo na zhruba tisíc ´kiláků´ za měsíc. Ve finále by to vyšlo na devět měsíců. Ale samozřejmě se může stát, že nějaký den ujdu více či méně, nějaký den vůbec nic, něco mě zdrží a podobně. Odhaduji to tedy tak na deset, možná více měsíců. Takže do cíle bych dorazila někdy v říjnu až listopadu. Zpátky bych to chtěla vzít z Finska do Česka a pak přes Balkán k Řecku. Ale jsem si vědoma, že až tam dorazím, tak bude na severu zima, kterou si zatím nedokážu ani v nejmenším představit. Buď se vrátím po první cestě stopem zpět a počkám do jara na druhou výpravu, nebo zimu přečkám někde ve Skandinávii jako dobrovolnice.“

* Proč se vlastně pouštíte na tak dlouhou pěší cestu místo toho, abyste žila „normální“ život?

„Mám ráda výzvy a nesnáším rutinu a běžné škatulkování! Už v posledním ročníku střední školy jsem věděla, že po maturitě nechci jít ihned na vysokou školu. Pokud budu chtít titul, tak vysokou školu si můžu dodělat kdykoliv ve svém životě. Sedět od dětství přibližně pětadvacet let života za lavicí je strašně moc. A stejně nejlepším učitelem je život a zkušenosti v něm. (úsměv) Zároveň mám ráda pohyb, primárně chůzi a pobyt v horách. Vím, že se dá cestovat a poznávat svět různě. Většina lidí si myslí, že existuje jen jedna cesta jako přesun letadlem, přespávání v hotelech. Já mám raději vycházení z komfortní zóny, toulání se cizí krajinou a ‚zakecávání‘ se s místními.“

* Na druhou stranu se říká, že si člověk zvykne i na šibenici, tedy že i ty nejextrémnější zážitky se časem stanou něčím normálním. Co myslíte, že vám ale nikdy nezevšední?

„Musím souhlasit. Častokrát už ani sama nevím, kde jsou hranice toho, co jsem schopna zvládnout. Doufám, že nic z toho mi nezevšední. Snažím se vše obměňovat, aby se z něčeho nestal stereotyp.“

* Vaši rodiče vychovali čtyři poměrně dost aktivní děti. Když to srovnáme s vaším putováním, co si myslíte, že je větší adrenalin a proč?

„Asi to moje putování. Je to dost neobvyklé, navíc s mojí výzvou toho tolik neutratit, živit se jídlem z kontejnerů u supermarketů a chodit po vlastních nohou po světě...“ (směje se)

* Každá cesta začíná balením. Vzhledem k tomu, že si vše ponesete na zádech, jste musela pečlivě zvažovat, co si vezmete a co ne. Kolik vlastně váží váš batoh?

„Ve věcech jsem minimalista, naopak v plánech maximalista. Všechen seznam věcí, co mám s sebou, jsem sepsala na svůj web. Celková váha je okolo pěti až šesti kilogramů bez vody a jídla. Snažila jsem se mít toho co nejmíň, prostě jen to nejlehčí a nejpotřebnější.“

 * Je v něm něco, co byste si brát nemusela, ale prostě jen chtěla?

„Nevím, jestli je z toho něco nepotřebné. Možná skicák a tužky by tak někomu mohly připadat…“

* Jaké jste měla pocity, když jste opouštěla domov?

„Různé... Těšila jsem se, že budu zase poznávat a každý den bude jiný a nový. Já jsem na svoje bláznivé nápady zvyklá, takže věty jako ‚do čeho jsem se to pustila‘ si ani neříkám.“ (úsměv)

* Na start cesty na jih Evropy jste z ČR jela stopem. Jak dlouho vám to trvalo?

„Ze začátku chytnout stop z Česka mi chvíli zabralo. Naštěstí mi zastavil kamion, který jel až na sever Španělska, konkrétně do Barcelony. To zabralo tři dny a pak dva dny z Barcelony na Tarifu. Španělsko jsem projela na tři stopy, z toho jeden byl krátký a vedl z Gibraltaru až na jih.“

* Jaké nyní panuje na jihu kontinentu počasí?

„Vyrážela jsem v polovině ledna, kdy se u nás hlásilo největší sněžení a znovu ochlazení. Na nejjižnějším místě kontinentu bylo pod mrakem a větrno, takže jsem si ani nesundávala bundu. (pousměje se) Další dny, kdy jsem už vyrážela směr sever, bylo slunečno okolo patnácti až dvaceti stupňů Celsia, ale stále s větrem. Ti otužilejší by se klidně mohli koupat i v moři.“

* Jak byste popsala nejjižnější cíp Evropy, tedy mys Tarifa, odkud jste vyšla?

„Tarifa se nachází dvacet kilometrů od Gibraltaru. Spousta lidí si myslí, že nejjižnější pevninský bod Evropy je právě ten. Je to malé město, které jako většina pobřežních měst žije převážně v létě z turistů. Je vzdáleno pouhých třicet kilometrů vzdušnou čarou od afrického Maroka.“

* Kde se nacházíte nyní?

„Momentálně jsem u pohoří Sierra Nevada v jižním Španělsku. Je to poměrně suchá krajina. Z toho důvodu si musím dávat pozor na vodu, neboť mnoho koryt řek je vyschlých. Za pár dní budu procházet pouští Tabernas, která je známá díky westernovým filmům.“

* Jste schopna cestovat opravdu za pár korun. Přespáváte buď u místních, nebo pod hvězdami. Jak to řešíte, pokud začne pršet?

„Stan ve svém batohu nemám. Místo toho mám tarp, který zároveň můžu využít jako pláštěnku ve dne. Tarp je něco podobného jako stan, ale nedá se zavřít. Slouží jako přístřešek, který se staví na trekové hole.“

* Na jakém nejkurióznějším místě jste zatím přespala?

„Snažím se přespávat na místech zajímavých a bezpečně ukrytých. Třeba ve Švýcarsku jsem uprostřed kopců a hor objevila lanovkovou kabinu. Nikde nebyla ani noha až na pár pasoucích se krav. A třeba ve Francii jsem jednou ‚zůstala trčet‘ u obchodů a fast foodů. Nevěděla jsem, kam jít spát, tak jsem se schovala za keře u McDonald’s. Ráno jsem se probudila a nade mnou zaměstnanci, z nichž jeden telefonoval. Neumím francouzsky, ale i tak jsem se posuňky a jednoduchou angličtinou snažila říct, že odcházím. Ukázalo se, že nebyli naštvaní ani nevolali policii. Ještě k tomu mi dali snídani a posadili v zavřeném fast foodu.“ (úsměv)

* Jste mladá žena, nemáte strach, že vás někdo v noci přepadne?

„Většinou jsem v přírodě, ale pokud si musím najít místo na spaní někde ve městě, vždycky jdu mimo centrum a někam, kde mě nikdo neuvidí a nenajde.“ (lehce se pousměje)

* K vašemu způsobu cestování patří i to, že se živíte potravinami z kontejnerů, které jsou u supermarketů. Chcete ušetřit, nebo nemáte ráda plýtvání?

„Od každého trochu. (úsměv) Začala jsem s tím už ve druháku na střední škole. Nejdřív jsem to udělala slušně, že jsem se šla zeptat manažerů prodejny. Ti mě s tím, že nic nevyhazují, poslali pryč. Ten samý den jsem se po zavíračce šla podívat do jejich kontejnerů a našla jsem několik vyhozených potravin... Plýtvání ráda nemám, zajímám se hodně o ekologii, a jak by se dal zlepšit svět. Zároveň je to i skvělý způsob, jak ušetřit při studiích nebo cestách. Dělá to hodně cestovatelů například při návštěvě severských zemí, kde jsou pro nás ceny dost vysoké.“

* Nejsou vyhozené potraviny obzvláště pro cestovatelku nebezpečné třeba kvůli tomu, že jsou prošlé?

„Většinou se vyhazuje pečivo, zelenina a ovoce. Ale i zabalené potraviny. Obchody nevyhazují potraviny jen kvůli tomu, že by byly prošlé, ale i ty které jsou jen otlačené nebo dosáhly data exspirace vyznačeného na obalu. Toto datum se přitom nachází i na produktech, které se jen tak nezkazí. Jsou to například sladkosti, čokolády, oříšky…“

* Bylo vám někdy z něčeho, co jste našla při tomto druhu „potápění“ špatně?

„Špatně ne, spíš smutno z toho, kolik dobrých jídel jsem našla. Všechno si to vzít nemůžu, ani bych to neunesla! To, co se mi už do batohu nevejde, někdy položím na místo s větší frekvencí lidí. Dám to třeba na náměstí či na nádraží s lístečkem ‚take me and have a nice day‘, v překladu ´vem si a užij si hezký den´. Někdy se na to místo jdu podívat i o pár hodin později, než vyrazím na cestu, a většina toho jídla je už rozebraná.“

* Na jak dlouho vám potraviny z jednoho kontejneru průměrně vydrží?

„Většinou tak na týden. Záleží, kolik toho najdu. Je to normální doba při tomhle způsobu cestování. Vydrželo by mi to i delší dobu, ale to bych pak neunesla, chůze s takovou zátěží by byla spíše utrpením.“

* To mají všechny supermarkety takové kontejnery? Co děláte, když se vám delší dobu nepodaří žádný objevit nebo když v něm nenajdete nic vhodného?

„Některé supermarkety je mají schované nebo zamknuté. To se mi stalo například ve Francii. Kam jsem šla, to bylo zamknuté. Ale nechtěla jsem to vzdát. Proto jsem zaťukala těsně po zavíračce na obchod, pomocí překladače jsem vysvětlila, co dělám, a vždy mi vyhověli. Dokonce jeden manažer ve Francii mě vzal zadním vchodem k regálům, na které ukázal a řekl, ať si vezmu, co chci. To jsem samozřejmě odmítla a snažila se vysvětlit znovu, co jsem chtěla.“ (pousměje se)

* Jediné, co jste si na poslední tři tisíce kilometrů dlouhé cestě kupovala, byly boty. Co si myslíte, že budete nucena kupovat nyní? 

„Počítám, že ještě nějaké boty si budu muset koupit. Na devět tisíc kilometrů mi jedny nevystačí, pokud nechci chodit bez podrážky. Před pár dny mi ukradli trekové hole, které jsem si musela dokoupit nové.“

* Co případně vám během cesty nejvíce chybí?

„Zatím asi nic ani nikdo mi nechybí. Možná až časem. V dnešní době je kontakt s ostatními daleko jednodušší díky sociálním sítím. Není to jako klasický kontakt v reálném životě, ale člověk nemá aspoň pocit, že je zcela odtržený od lidí, které má rád.“

* Kde vaši cestu mohou ostatní sledovat?

„Používám primárně Instagram a Facebook, kam se snažím co nejčastěji, tedy skoro každý den, nahrávat alespoň příběhy. Pak přidávám také příspěvky složené z fotografií a reporty ze dnů nebo ze zajímavých zážitků. Na Facebooku žádnou speciální cestovatelskou stránku nemám, vše dávám na svůj hlavní facebookový profil.“

* Vaše cesta má i charitativní rozměr. Proč jste se rozhodla právě pro nadaci Světluška?

„Celý nápad s cestou a s výběrem peněz na nějakou organizaci mě napadl v létě, kdy jsem se vydala z Česka do Portugalska. Poté jsem měla vizi, že si stopnu loď a pojedu do Brazílie. Z Brazílie jsem chtěla projít celý americký kontinent a uspořádat symbolicky sbírku na deštný prales při přechodu státy Jižní Ameriky. Ale pak se cosi změnilo a řekla jsem si, že než začnu s obrovskými projekty skoro bez zkušeností v jiném prostředí, bude lepší si vyzkoušet menší projekty v podmínkách mně blízkých. Evropa má výhodu v tom, že má téměř všude stejné podnebí. Sáhla jsem tedy do ‚šuplíku‘, kam si zapisuji všemožné nápady nejen spojené s cestováním. A řekla si, že přejdu Evropu. Baví mě cestovat levně, hlavně bych chtěla překonat předsudek, že cestování je drahé. Není! Hlavně naše Česká republika leží doslova uprostřed Evropy. Kamkoliv chceme, tak se dostaneme za pár hodin pouhým autem, hromadnou dopravou nebo mnou preferovaným stopem.“

* Až se vrátíte, budete bohatší minimálně o spoustu zážitků a fotografií. Do jaké podoby byste je ráda zpracovala?

„Plánuji udělat audiovizuální výstavu, také pro Světlušku. Dále si hraji s myšlenkou vystavovat fotografie a zároveň přednášet…“

* Na co se nejvíce těšíte domů?

„V životě mám spoustu plánů. Těším se, až nějaké další po této cestě začnu realizovat.

Taky se těším, až znovu uvidím všechny lidi a pokecám si s nimi v reálu.“

* Nebojíte se už nyní trochu návratu a toho, že budete muset opět začít zcela jinak než během cesty?

„Každý poutník má syndrom návratu. Je to normální. Člověk žil nějak na cestě. A najednou je zpět a měl by začít žít jinak. Nedá se tomu zabránit. Počítám s tím. Ale jsem dost přizpůsobivá a také mám spoustu dalších nápadů a snů. Tohle rozhodně není ani první, ani poslední.“ (úsměv)

 

MARCELA BURGROVÁ

* narodila se 30. prosince 2000 v Prostějově

* v letech 2008 až 2017 absolvovala ZŠ Dr. Horáka, následně přešla na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kde v letech 2017 až 2022 studovala obor design obuvi

* má bratra, který prožil rok v Číně, a dvě sestry, přičemž jednou z nich je Vendula, která je známou fotografkou a učila na SŠ Designu a módy v Prostějově, širší veřejnost mimo jiné zaujala svým časosběrným fotografickým dokumentem, při kterém fotí rodiny u vánočních stromečků a nejmladší sestra sní o cestě do Brazílie 

* má široké spektrum zájmů, které zahrnuje kresbu, design, fotografování, ekologii, psaní, chození v přírodě, masáže, reiky, meditaci či otužování

zajímavost: jako svou maturitní práci navrhla zcela rozložitelnou obuv, která má název Deeg a boty jsou vyrobené z různých přírodních materiálů, inspiraci našla při studiu v knihovně matériO Praha, kde narazila na mycelium neboli podhoubí, které nakonec využila u podešve, druhý materiál byl choroš, přičemž se jedná o houbu, která se vyskytuje ve vlhkém prostředí a na odumírajících stromech a pomáhá jejich rozkladu, jako ozdobu pak použila také dřevo