Všichni víme o mediálně známých případech o napadení psy. Sama jsem dlouholetou chovatelkou psů a mohu jednoznačně potvrdit to, co většina zkušených kynologů – pes se chová tak, jak mu to dovolí jeho pán.

Před lety jsem byla požádána, abych se ujala dvouletého psíka společenského plemene. Rodina se stěhovala a nemohla si údajně psa nechat, což je stále častější výmluva i dnes. Bílý chundelatý psík s obrovskýma očkama a roztomilým kukučem mi učaroval na první pohled. Takže jsem nějak „zasklila“ informace majitele, že je zvyklý spát s dětmi v posteli, kde je nekompromisně hlídá před ostatními členy rodiny. Na tento fakt jsem si vzpomněla o pár dnů později, když mi ječící sněhobílý pejsánek vyletěl přímo do obličeje. Chtěla jsem dát dceři pusu na dobrou noc…

S Mišánkem jsem se rvala půl roku ve stylu kdo s koho. Nezdolali mě půlmetrákoví briardi ani sedmdesátikilový středoasiat, ale tohoto miniaturního zástupce rasy jsem honila po domě s hokejkou v ruce, v touze umlčet ho navždy. Moje děti miloval, ale po čase usoudil, že on je tím pravým pánem. Dcerce, která mu dávala oběd do misky, prokousl bez varování oční víčko. Jen milimetr chyběl, aby způsobil nenapravitelnou škodu. Dostalo se mu patřičného poučení a tak byl Míša asi týden nejhodnější na světě. Následně synovi, který si ho dovolil pohladit, prokousl ruku.

Zkusila jsem všechny osvědčené metody, hladila, chválila, odpouštěla, trestala, odměňovala… Marně. Kilo a půl vážící pes si vedl svou. Byl vychován jako pán a na své dominanci nehodlal nic měnit.

Nakonec se změnil. Nechala jsem ho po jedné z prosincových nočních vycházek, kdy se odmítal vrátit domů, venku. Zoufalé pištění a kvílení mě vzbudilo ve tři ráno, kdy panelákový pejsánek zjistil, že život psího bezdomovce není žádný med. Už dávno má Míša novou rodinu, která je jeho skvělou povahou nadšena.

Má dlouholetá kamarádka je zase chovatelkou obřích molosů. Psi, kteří byli v zemi původu vyšlechtěni k obraně majetku majitele, jsou nekompromisními hlídači. Bez svolení jejich paničky si na pozemek pod hrozbou obrovských čelistí netroufne opravdu nikdo. Kdykoli jsou ale na exkurzi v mateřské škole, mění se osmdesátikiloví hromotluci v ňuňací medvídky, kteří se nechají tahat za uši, a nutí dětské ručičky k dalšímu pohlazení. Jejich jedinou starostí je, aby se prckům náhodou nestalo nějaké příkoří.

Není to ve zvířatech, je to v lidech. Pokud dovolím psovi, aby mi vládl, nemohu se divit, že mi za nějaký čas ukousne ruku. Nesuďme psy, suďme lidi. Prosím.